Jako příklad se uvádí lehká sádra nebo oční čočky a jako vždy v případě obhajováním pravicových asociálních opatření, jsou to naprosto demagogická tvrzení. 

 

Lidé rozhodnutím Ústavního soudu ztratili jediné: možnost zaplatit si to, na co na základě veřejného zdravotního pojištění mají tak jako tak nárok.

 

Lékař podle medicínské indikace musí rozhodnout, která léčba a které pomůcky pacient potřebuje. Na čase by pak bylo, abychom se vrátili ke krajským odborníkům a kontrolním mechanismům, které budou metodickým vedením i arbitrem pro rozhodování o tom, co je odpovídající léčbou u daného pacienta při daném zdravotním stavu.

 

Náklady jednotlivých druhů léčby, mám na mysli např. onu klasickou a tzv. lehkou sádru, by bylo dobré analyzovat a to i s ohledem na další související náklady – spotřebu času pracovníků, délku léčby, úspěšnost či možné komplikace. Dá se předpokládat, že u mnoha léčebných úkonů dojdeme k tomu, že ona modernější a podle ministerstva „ekonomicky náročná“ léčba je významně levnější. Příkladem jsou např. laparoskopické operace, které významně zkracují délku i náročnost pooperační léčby, což jsou také náklady.

 

Jiná debata je o podmínkách typu internet, televize, jídlo z Alcronu nebo multifokální brýle s briliantovými obroučkami. Na to veřejné zdravotní pojištění skutečně nemá, a pokud se někdo bez toho neobejde, nechť si to zaplatí. Tyto věci ale nesouvisí s vhodností léčby pro daného pacienta, jak zřetelně vyslovil podmínku pro zpoplatnění Ústavní soud. A na tom ni nezmění žádný nový zákon, jak si to představuje i potencionální nový pan ministr. Naštěstí pro drtivou většinu našich občanů.