Sedmnáctý listopad je dnem, který se stále zřetelněji stává prubířským kamenem morálky české společnosti a především cynických reprezentantů současného režimu, nejrůznějších papalášů, médií a vykladačů československých a českých dějin. Pro mnohé z nich je spojen výhradně s rokem 1989, ve kterém se jim otevřel prostor pro jejich nové kariéry a pro drancování republiky, ze kterého vzešla sobecká a bezskrupulózní zbohatlická elita.

Moje historická paměť nesahá však pouze k roku 1989. Chci proto vzdát hold především těm, kdo se před 77 lety v říjnu účastnili demonstrací a postavili slovem i činem proti německému nacismu. Chci připomenout ty studenty vysokých škol, které nacisté 17. listopadu 1939 popravili, i ty, které v ten den přepadli na vysokoškolských kolejích a po stovkách odvlékali do koncentračních táborů Sachsenhausen a Oranienburg. Jejich památka jako by se dnes zcela vytrácela tváří v tvář hlučným mediálním pokryteckým oslavám mocenského převratu, který začal v listopadu 1989.

Přitom mezi rokem 1939 a rokem 1989 a zejména tím, co po něm následovalo, je propastný rozdíl. Proti étosu těch, kdo se v roce 1939 nezištně a bez ohledu na smrtelné riziko demonstrativně vzepřeli nacistům a přihlásili k Československé republice, stojí upachtěná, sobecká havlovská parta bez morálky, která po roce 1989 rozbila společný stát Čechů a Slováků, podvedla studenty i všechny občany a která je obelhává a podvádí dodnes.

Ještě v začátku 90. let minulého století ujišťovaly nově vznikající nebo kabáty převlékající elity v čele s Václavem Havlem a Marianem Čalfou občany, že všem se bude žít lépe, že nezaměstnanost v naší republice nebude a sociální jistoty se dokonce podstatně zvýší. Od počátku ale občanům lhali a zatím mysleli na sebe, na to, jak si pomoci k funkcím, k majetku a všemožným výhodám.