Protože v pokusech o definování smyslu a poslání historie nacházíme neobyčejně pestrou směsici, která někdy připomíná galimatyáš či hotový festival protikladů a rozporů.

Starobylá a obecně známá je definice, kterou již v 1. století před naším letopočtem ve spise De oratore podal proslulý římský právník a politik Marcus Tullius Cicero. Jeho definice zní: »Historia est magistra vitae – Historie je učitelkou života.« Tato definice byla později rozšířena následovně: »Dějiny jsou učitelkou života, svědkyní zašlých časů, božstvem starobylosti a světlem pravdy.« Podobně starořecký rétor a historik Dionýsios z Halikarnassu působící za vlády císaře Augusta v Římě napsal: »Historie je filozofie, která učí z příkladů.«

Snaha o vystopování váhy a vlivu ideologie vedla později k vydělení církevních dějin, zvláště v období středověku. Ovšem středověká teologická koncepce dějin představuje ve vývoji historiografie znatelný krok zpět. To proto, že ve své podstatě znamená vlastně návrat ke starověké mytologické koncepci, jen s tím malým rozdílem, že někdejší pohanští bohové byli nahrazeni jedním bohem křesťanským. Zmíněná teologická koncepce dějin tak prezentuje vývoj celého světa ve světle neustále probíhajícího boje mezi bohem a ďáblem. Veškerou lidskou historii vidí zprostředkovanou mezi božím aktem stvoření člověka a mezi nadcházejícím posledním soudem, který prý bude katastrofou pro zatvrzelé a nenapravitelné. Tento přístup se stal pro římskou církev a hlavně pro její papeže důležitou zbraní v boji o primát, který vedli se světskou mocí.

Byli bychom však na velkém omylu, kdybychom se domnívali, že církevní koncepce dějin odumřela ve středověku. Připomenu například anglického historika Arnolda J. Toynbeeho, který ještě v minulém století zcela vážně prohlásil: »Smyslem historických událostí je projev boha a naděje, že se s ním můžeme spojit.«

Takový přístup k historii přece odmítli již osvícenci?