Když František Josef I. zval národy Rakousko-Uherska do války, aby je pak spolu se svým nástupcem s požehnáním katolické církve a k potěše válečných dodavatelů a spekulantů nutili po čtyři dlouhé roky zabíjet příslušníky jiných národů, umírat na válečných polích i strádat v zápolí, okořenil jim to plamennou výzvou argumentace a logiky takřka euroatlantického střihu.

V manifestu „Mým národům“ označil mocnář za příčinu nadcházejících válečných jatek Srby a Srbsko. O třiceti letech rakouské okupace Bosny a Hercegoviny završené anexí přitom mluvil jako o „třech desetiletích požehnané práce míru v Bosně a Hercegovině“, kdy „rozšířil Svoje vladařská práva na tyto země“. A cynicky apeloval na city rakousko-uherských poddaných, kteří se měli stát potravou pro pušky, kulomety a děla: „Spoléhám na Svoje národy, kteří ve všech bouřích vždy v jednotě a věrnosti kolem Mého trůnu se seřadili a pro čest, velikost a moc vlasti k nejtěžším obětem vždy byli ochotni“.

Mocnář a rakouská proválečná klika ještě neznali slovník „humanitárních bombardovacích misí“ za „Trvalou svobodu“ ve jménu „demokracie“. Ministerstvo zabývající se přípravou a vedením válek a okupací se tenkrát ještě řádně jmenovalo ministerstvem války a panovníka vedly do války otevřeně proklamované „křesťanské“ pohnutky.

„Jednota a věrnost kolem trůnu“ a ochota umírat „pro čest, velikost a moc“ krvežíznivé habsburské „vlasti“ byla ale od počátku v národech, které byly pro Rakousko-Uhersko spotřebním válečným materiálem, mizivá. Navzdory četným popravám „vlastizrádců“ a „dezertérů“ se národy stále víc bouřily a vrhaly do vzpour, v konci války žádaly samostatnost i skoncování s mocí těch, kdo nepředstavitelné hrůzy rozpoutali a z nich těžili. I méně chápavým bylo povětšinou zřejmé, že rakouské a německé fráze o obraně vlasti a trůnu a o bohulibém potrestání Srbů a Srbského království byly zástěrkou snah těch nahoře rozmnožit své říše a majetky.