V oficiálních diskusích o české politice v posledních letech zesláblo slůvko mír. Zákon o ochraně míru byl příznačně zrušen, aby českým spolupachatelům válečných zločinů Severoatlantické aliance nekazil dobré spaní. Na aktivisty a aktivity mírových hnutí hledí dneska nejen otevření militaristé, ale i prý objektivní veřejnoprávní televize a rozhlas spatra. Téma upevňování bezpečnosti mírovými prostředky je v debatách většiny českých politických stran už po dvě desetiletí přehlušováno vychytralou rétorikou o údajném posilování vojenské bezpečnosti a obrany

Troufám si však tvrdit, že bojová síla a zejména obranný potenciál Armády České republiky dnes vzbuzují útrpné úsměvy. Kapesní armáda totiž už léta není budována jako efektivní nástroj obrany republiky, ale jako lokajský servis a účelová podpora NATO a amerických expanzí na Balkáně, v Iráku či Afghánistánu. Při veškerém žvanění o obraně se pakt NATO silně zaměřil na podporu americké expanze. Namísto aby rizika válečných konfliktů, terorismu a jejich důsledky pro Evropu odvracel, vytváří je a přiživuje.

Poměřováno výsledky pod hesly posilování obrany nedochází k posílení míru a bezpečnosti, ale právě naopak. Zvyšuje se mezinárodní napětí, provokuje zbrojení a uplatňuje imperiální expanze. Ve veřejném prostoru se začíná mluvit už i o riziku velké války v Evropě či dokonce na celém světě. Jako by občanská válka na Ukrajině, střet podněcovaný Evropskou unií a Spojenými státy, nebyl dostatečným varováním.

Také za podpory české vlády americké základny a vojenské kolony pod krytím NATO míří dnes ve stopách Napoleona a Hitlera na východ Evropy. Napoleon expanzi zdůvodňoval potřebou posílení kontinentální blokády Anglie a Hitler zase plán Barbarossa potřebou životního prostoru a surovin. Z války o Kosovo proslulá tak řečená krvavá Madla Albrightová pak současnou expanzi vlád USA a NATO a jejich tlak na Rusko předznamenala postesknutím, že Rusko má moc surovin.