Když se zavedla přímá volba prezidenta – doslova šrapnel do ústavního systému – prostý lid tleskal.

A s ním tehdejší populisté, kteří chtěli, aby o doposud relativně ceremoniální funkci, obsazované volbou obou komor parlamentu, konečně rozhodoval „lid“. A lid má rád duely.

Konzervativní lidé z toho nadšení moc nebyli. Tušili, že z toho jednou bude velké mrzení.

A také že ano. Už první přímá volba (2013) vynesla do funkce Miloše Zemana – což rozhodně nebyl idol těch, kteří přímou volbu do ústavy - hlava nehlava - protlačili.

A světe div se: stalo se přesně to, co se dalo čekat. Přímo volený prezident, nezávislý na vůli parlamentu, začal zlobit.

Aby ne – měl přece nejsilnější mandát ze všech politiků v zemi. Kdo jiný kdy získal přes dva miliony hlasů?

Tak se občas někdo nejmenoval, jindy se dělaly naschvály vládě, a dokonce jsme tu měli prezidentovu vlastní vládu, která sice nezískala důvěru sněmovny, ale v demisi vládla dlouhé měsíce.

Dnes máme přímo voleného prezidenta Petra Pavla s mandátem přes 3,3 milionu voličů. A znovu: nechce jmenovat ministra. Svatá prostoto.

Takže ano – asi bude potřeba podat kompetenční žalobu, aby se konečně ústavně vyjasnilo, co prezident smí a co už ne.

A my si mezitím můžeme položit jednoduchou otázku:

Jak nám vlastně tahle legrace s přímo voleným prezidentem v čistě parlamentním systému prospěla?

Chceme do sebe každých pět let nesmiřitelně střílet na sociálních sítích kvůli funkci, která zdaleka nemá sílu prezidenta Spojených států? Kvůli funkci, jejíž politicky „hvězdná hodina“ nastává tak jednou, maximálně dvakrát za několik let?

Asi si to tak přejeme. A většině z nás se to možná i líbí.

Ale nic dobrého to naší republice nepřineslo.