Každou chvíli se setkáváme se skutečnostmi, při kterých zjišťujeme, že si lidé mladí se staršími nerozumí, jako by se lidské společenství dělilo na rozdílné generace, kde vedle sebe žijí nějací ONI a MY. Oni mladí se například těžko vyrovnávají s tím, že my, starší jim pro svoji pomalost překážíme ve vlacích, autobusech, na chodnících i v obchodech, starším pak na veřejnosti vadí veškeré projevy, které k mládí patří. Hlučnost, nepozornost, bezohlednost a hulvátství v chování k nim i k sobě samým. Mladí starším vytýkají nepochopení, starší mladým, absenci uznání a taktu i pokory před stálými a trvalými hodnotami života. Dávno zmizely časy, kdy mladí trpělivě naslouchali vyprávění a životní moudrosti starších, z nichž si brali příklad pro svůj pozdější život, bohužel, dnes už mnohdy ani není těch, kteří by jim svoje zkušenosti mohli či chtěli předat. Proč? Odvolávat se na uspěchanost doby je příliš jednoduché, protože to není vždy pravdivé. Jde spíše o trpělivou výchovu mladých doma i ve školách, na kterou v každodenním shonu už vlastně také není čas.

Pohřebiště a památka předků byly pro mladší vždy posvátné, protože to byli představitelé jejich rodů a předešlých generací. Dnes mnoho mladých ani netuší, kdo byl jejich pradědeček, co dělal, a jak třeba ovlivnil jejich rod, a často je to ani nezajímá. Pohřebiště jsou pro mnohé z nich jen zbytečným územím na okraji města či zdrojem zisku peněz za kvalitní materiál, nebo umělecké předměty. Dnešní mládeži často sochy národních buditelů a památníky těch, kteří se zasloužili o vznik a život jejich národa, považují za směšné pajduláky či přinejmenším přežitek, protože jim nikdo dokonale nevysvětlil jeho historii. Psychologové a pedagogové tvrdí, že mladým chybějí životní vzory. Kde je ale brát, když například ve sdělovacích médiích vidí jen skandály a pochybení těch, kteří by vlastně měli být nejváženějšími představiteli země? Asi je těžké vnímat umělecké hodnoty melodické a harmonické hudby, dokonalého výtvarného umění, filmové či divadelní tvorby, při každodenním setkání se zjevnou primitivností a odpadem ve všech oblastech kultury, ačkoli právě kultura nás provází celým životem, aniž si to mnohdy uvědomujeme. To je totiž to, co nás zásadně dělí od způsobu života zvířat, nebo primátů. Asi je těžké si představit, že by při posledním loučení s někým z rodiny, místo Dvořákova „Larga“ či Sukova „Poemu“, zaznělo víření bubnů, nebo zvuky „techna“. Na svatbu snad nikdo nepůjde v pruhovaném tričku, pokud ovšem není námořník; na promoci svého potomka snad nikoho nenapadne vzít si rifle a na hostině jíst rukama.