V květnu 1945 jsme byli osvobozeni. Kdo tvrdí, že ne, měl by se vrátit zpět do školních lavic.

Je pravdou, že když se dnes díváme na záběry oslav konce války, na šťastné úsměvy lidí, na vítání vojáků, nemůžeme se my Češi a Slováci ubránit jistému zamrazení. Protože víme, co následovalo a že onen nádech svobody z jara 1945 byl hodně krátký.

Nicméně jsem přesvědčen, že nemůžeme hodnotit jednu jasnou událost skrze události, které následovaly. Už kvůli principu kauzality. Co se stalo později, nemůže změnit to, co se stalo předtím.

Novější událost může v lidské paměti přemazat, či pokřivit události předcházející. Nemůže však změnit fakta, nemůže přepsat už jednou napsanou historii. V tomto případě historii osvobození od nacismu.

Navíc rozhodně nejsem zastáncem výkladu dějin založeném na nacistické víře v předurčení, či komunistickém učení o historické nutnosti. Věřím ve svobodu a v osobní odpovědnost.