Prezident Miloš Zeman v rozhovoru pro Parlamentní listy minulý týden prohlásil mimo jiné: „...nenechám si mluvit do plánů svých zahraničních cest žádným velvyslancem”. To je v principu správné. Zahraniční cesty hlavy státu jsou jednou z nejvýznamnějších forem vyjádření suverénního zahraničněpolitického postoje země. Není proto na místě, aby do nich nějak významněji mluvily jiné země (i když proti rozumné míře koordinace se spojenci bych nic neměl). Nakonec dekády, kdy cesty našich prezidentů byly determinovány jinou zemí (na východ od nás), ať už prostřednictvím příslušného velvyslance, nebo jinak, nás mohly dost poučit.

Přesto je tato situace problematická. Je sice v pořádku, že cíle cest prezidenta (příliš) neovlivňují cizí velvyslanci, ale měli by je ovlivňovat ti, které má prezident reprezentovat. Je myslím zřejmé, že mezi občany ČR panuje na jedné straně shoda na tom, že uctění těch, kteří nám na jaře 1945 přinesli svobodu, a zejména těch, kteří za to zaplatili životem (paradoxně nejvíc z nich bylo Ukrajinců), je zcela na místě.

Jenže na druhé straně mezi občany ČR podle všeho vůbec nepanuje konsenzus na tom, že správnou formou vyjádření této úcty je prezidentova účast na vojenské přehlídce 9. května 2015 v Moskvě. Tedy na přehlídce armády, která se podílela na Kremlem nejdříve popírané, nyní již oficiálně přiznané anexi Krymu, jež byla nehorázným porušením principů mezinárodního práva. Na přehlídce armády, jejíž příslušníci umožňují vítězit ozbrojeným jednotkám samozvaných donbaských a luhanských entit nad legální ukrajinskou armádou. Na přehlídce, jíž se z velmi dobrých důvodů neúčastní nikdo z demokratického světa, ale jen vůdci autoritářských režimů a ruských satelitů. Na přehlídce, která má alternativy - např. se připojit k Angele Merkelové o den později.