„Ankarská událost.“ Zbořil načrtl, jak to bude po summitu NATO

Pane doktore, občané si dnes užívají volno v důsledku výročí upálení mistra Jana Husa. Je v českém veřejném prostoru vlastně povědomí o Husově významu?

Když poslouchám projevy a řeči některých představitelů Církve československé husitské, která je pokračováním tradice založené zakladatelem Karlem Farským v roce 1920, zdá se mi, že přítomnost duchovního odkazu Mistra Jana, jeho mučednické smrti a politicko-historická interpretace jeho významu je přítomna spíše literárně. Tím, že je spojován s opakovaným přepisováním českých dějin, a to včetně jeho poslední verze jako hnutí ekumenického, je něčím jako symbolem nejisté české státnosti, nemluvě už o její krátkodobé historii československé.

Šalounův pomník Jana z Husi na Staroměstském náměstí v Praze má politickou prehistorii, která má původ v hanlivém útoku prince Karla Schwarzenberga v roce 1889, který při diskusi o pokusu umístit pamětní desky v Národním muzeu v Praze, nazval husity „lupiči a žháři“. Mezi mladou generací politicky aktivních Mladočechů to vyvolalo diskusi o postavení památníku v centru Prahy. Ladislav K. Šaloun, který patřil k provokativně obviněným členům Omladiny v roce 1890, k sobě přitáhl pozornost, která nakonec vedla k realizaci jeho monumentálního díla v roce 1915.

Anketa

Je Petr Macinka arogantní?

Ano. A je to špatně

Ano, ale je to dobře

Není

87%

Nevím / Je mi to jedno

hlasovalo: 16607 lidí

To mělo „husitství“ za sebou už téměř pět set let pěstování kultu a habsbursko-katolické nenávisti, se kterou se můžeme setkávat dodnes. V současné době zejména významní pražští političtí patricijové dávají najevo svou vážnost k jiným historickým symbolům českých dějin a jejich zásluha o uctění protihusitského a protireformačního symbolu Mariánského sloupu je zvláštní kritikou také Husova symbolu. Nikoliv jen tichou oslavou Staroměstské exekuce.

Proto bychom mohli nabýt dojmu, že náboženské téma má stále v českém prostředí svůj ohlas. I když víme, podle příkladu dnes už nebohého kardinála Dominika Duky a složité cesty od čapkovské a masarykovské tradice k uznání velikosti katolickým papežem Benediktem XVI. jako „Monsignore – preláta Jeho Svatosti“ Tomáše Halíka, by alespoň zamyšlení nad „zbožností v Čechách a na Moravě“ mohl být Husův odkaz připomenut.

Slýcháme, že dnešní Husův veřejný obraz stvořila komunistická propaganda, která uvítala antiklerikální a antiněmecký prvek. Proč to dotyční říkají?

Stačilo by nahradit sloveso „stvořila“ a mohlo by se o takovém hodnocení uvažovat. Jistě ho využíval Alois Jirásek, oblíbený nekomunistický autor profesora Zdeňka Nejedlého. Byl po roce 1948–1953 ministrem kultury Gottwaldovy vlády, ve které hrál roli „rudého“ propagandisty a zneužil k tomu svou univerzitní vzdělanost žáka prof. Golla, která měla svůj významný okamžik zrodu již před rokem 1918.

Finančně nákladný velkofilm Jan Hus Otakara Vladimíra Vávry (1954), stejně jako o rok mladší Jan Žižka, měly svoje ideologické zadání nejen Nejedlého ideologického odkazu. To nebývá nic neobvyklého a zejména dějiny malého národa, nebo národa, který se za malý považuje, jsou vytvářeny legendami malých i velkých osobností. Tyto legendy se nedožívají dlouhého věku. A ti, kteří dnes se k takovým stereotypům vracejí, nečiní nic jiného než činili jejich předkové a jak budou činit jejich potomci. Záleží jen na míře vzdělanosti, která pomáhá kulturně historické jevy reflektovat a prožít tuto reflexi důstojným způsobem. To, že se to dnes mnoha lidem nedaří, je sice pravda, ale snad Smetanova Libuše měla pravdu, když věřila, že „národ český neskoná“. Jejímu zpěvu občas musí naslouchat i naši prezidenti a jejich dvořané.

Spojené státy americké oslavily 250. výročí přijetí Deklarace nezávislosti. Prezident Trump v projevu uvedl, že Amerika je ten největší a nejúspěšnější národ, jaký kdy svět poznal. To je asi zajímavý námět k zamyšlení?

Věřím, že Donald Trump toto opravdu řekl a myslím, že si to i myslí. Jeho přemýšlení o politice ale má také svoje výšky a hloubky, jak bylo obvyklé u mnoha jeho předchůdců. Ve Spojených státech se, jak víme z mnoha příkladů, nestávají prezidenty Platónovi filosofové, i když tušíme, že „….nestanou-li se filosofové králi nebo neoddají-li se králové a panovníci upřímně filosofii, není pro obec konce běd!“ (Platónova Ústava).

André Maurois, francouzský autor židovského původu, sepsal kdysi s Iljou Erenburgem „paralelní dějiny USA a SSSR“ a v jejich americké části upozornil na prezidenty Spojených států, kteří udělali z Kolumbijského okrsku a Pennsylvania Ave. ve Washingtonu main street libovolného amerického maloměsta.

Měli bychom ale vždy vědět, ke komu pan prezident právě v takových okamžicích své velikosti mluví, a teprve potom uvažovat, co tím myslí. Že k tradici hned několika posledních prezidentů patří nejdřív střílet a potom se ptát, proč, víme už od dob Abrahama Lincolna.

Vy jste většinu svého života prožil v době, kdy USA byly považovány za nepřítele. Jak se vy osobně jako Čech a jako Evropan k Americe vztahujete?

Myslím, že jsem už několikrát, a dokonce i v Parlamentních listech, opakoval a s úctou citoval tohoto obdivuhodného intelektuála s francouzskou zkušeností Antonína J. Liehma. Ten po třináctiletém pobytu v americkém exilu a návratu do Evropy odpovídal na otázku, kterou nám zde kladete, slovy: Cokoliv o Američanech řeknete, je pravda! Zde tedy o Spojených státech, jejich proměnách.

Asi mám výhodu, že se stále ještě necítím velkoevropanem a nikdy jsem nebyl placený z velkoevropských finančních fondů, které jsou distribuovány z pokladen v Bruselu, Lucembursku, Štrasburku nebo jiných nadnárodních zdrojů. Měl jsem ale několik přátel v Evropě i Spojených státech, kteří mi umožnili pracovat na obou kontinentech v prostředí, která se vyznačovala autentickou kulturou. Nebylo to vždy příjemné a jednoduché, ale „americký sen“ v miniaturním provedení se mi podařilo prožít.

Jedním z mých prvních vstupů do Spojených států byla práce významného sociologa Otakara Machotky Amerika: její duch a život, z roku 1946. Byl žákem Břetislava Foustky, účastníkem druhého odboje a obětí Února 1948, po kterém odešel do exilu ve Spojených státech. Zvláštní shodou okolností jsem se před čtyřmi lety mohl setkat s jeho synem, který mi podepsal Ameriku, kterou jsem uchovával ve své knihovně. Na této „struně, mezi kolébkou a rakví“ se mi dostalo poznání, jak se dívat na život ve Spojených státech a zbavit se nejrůznějších předsudků, které se po letech nepřátelství i nezodpovědného obdivu v mém vztahu k Americe a Američanům nashromáždily. A dovolil bych si říct, že jsem si tuto dobu nemusel odpracovávat.

Z historických úvah nás tento týden „vysvobodí“ summit NATO, jehož lídři chtějí přinést jasné poselství: Před Ruskem se musíme nevyhnutelně bránit přípravou na možnou válku. Je to skutečně nevyhnutelné?

Mediální galerka a také pokleslé zpravodajství na ČT nebo CNN Prima nás sice stále silnějšími slovy přesvědčují o blížící se porážce nemohoucí vojenské síly Ruské federace a blízkém zhroucení národního hospodářství na území od Petrohradu po Vladivostok. Ale to neznamená, že se nemusíme chystat, alespoň podle pana prezidenta Pavla a jeho okolí, na válku.

Navíc odborníci těmito médii „na slovo vzatí“ už nejméně pětkrát pochovali prezidenta RF, jehož vládu považují za nezpůsobilou, ministra zahraničních věcí Lavrova za neschopného, a proto mu hrozí odchod do minulosti, a jsou ochotni přiznat jenom „rudé nebezpečí“ hrozící z kontinentální Číny. Z politické scény se pomalu vytrácí bývalý MZV Lipavský, který neustále „tlačil“ na ČLR, někdy i s pomocí Tchaj-wanu a jeho přátel v Praze.

Přesto musíme podepisovat válečné úvěry, kterým jenom podle páně Fialova slovníku říkáme „obranné“. Jejich „nevyhnutelnost“ nám sice připomíná „jeden furt“ z let normalizace, ale to je jen malá nezdvořilost, které si dovolujeme dopustit vůči „obchodníkům se smrtí“, kteří si o sobě myslí, že jsou nesmrtelní.

Oceňujete, že Babišova vláda do poslední chvíle ohledně účasti na summitu bojuje s prezidentem Pavlem, nebo už je to zbytečné?

Pokud se dá důvěřovat mediální mlze, která je navíc zřejmě účelová, aby se dalo zapomenout na nepravosti minulé vlády, jejíž členové se dnes skrývají jako opozice, předpokládám, že tento „boj“ buď vrcholí, nebo bude ještě dále pokračovat. Svářící se strany se pravděpodobně spoléhají na následky ankarské události, která může přinést radost válečníkům nebo mírotvůrcům, ale nikoliv oběma najednou. Možná je to ale ani nevzrušuje. Majitelé klíčů k arzenálům všeho druhu, stejně jako k těm, které teprve budou vznikat, vědí, kdo to nakonec všechno zaplatí. A to, i kdybychom měli dojít k hořkému konci.