Pane doktore, občané si dnes užívají volno v důsledku výročí upálení mistra Jana Husa. Je v českém veřejném prostoru vlastně povědomí o Husově významu?

Když poslouchám projevy a řeči některých představitelů Církve československé husitské, která je pokračováním tradice založené zakladatelem Karlem Farským v roce 1920, zdá se mi, že přítomnost duchovního odkazu Mistra Jana, jeho mučednické smrti a politicko-historická interpretace jeho významu je přítomna spíše literárně. Tím, že je spojován s opakovaným přepisováním českých dějin, a to včetně jeho poslední verze jako hnutí ekumenického, je něčím jako symbolem nejisté české státnosti, nemluvě už o její krátkodobé historii československé.

Šalounův pomník Jana z Husi na Staroměstském náměstí v Praze má politickou prehistorii, která má původ v hanlivém útoku prince Karla Schwarzenberga v roce 1889, který při diskusi o pokusu umístit pamětní desky v Národním muzeu v Praze, nazval husity „lupiči a žháři“. Mezi mladou generací politicky aktivních Mladočechů to vyvolalo diskusi o postavení památníku v centru Prahy. Ladislav K. Šaloun, který patřil k provokativně obviněným členům Omladiny v roce 1890, k sobě přitáhl pozornost, která nakonec vedla k realizaci jeho monumentálního díla v roce 1915.

To mělo „husitství“ za sebou už téměř pět set let pěstování kultu a habsbursko-katolické nenávisti, se kterou se můžeme setkávat dodnes. V současné době zejména významní pražští političtí patricijové dávají najevo svou vážnost k jiným historickým symbolům českých dějin a jejich zásluha o uctění protihusitského a protireformačního symbolu Mariánského sloupu je zvláštní kritikou také Husova symbolu. Nikoliv jen tichou oslavou Staroměstské exekuce.