A i v této krizi vskutku globálních rozměrů čelíme podobné výzvě, jako naši předkové na konci 19. století: abychom se s ní mohli vyrovnat, musíme v první řadě rozumět sami sobě.

Je proto zcela legitimní, že i tváří v tvář uprchlické krizi a s ní vyrovnávající se Evropě jsme zaměstnáni úvahou na téma "Co jsme?", tedy "Kdo jsme my, Češi?", řečeno s Janem Patočkou. Takto položená otázka je však příliš široká, a tak se v každodenní realitě konfrontujeme spíše s její odvěkou podotázkou: "Kam patříme?". Je však třeba si položit ještě další otázku, a to zda je tato podotázka "české otázky" vůbec v daném kontextu legitimní, jinými slovy, zda právě tázání se po vlastní příslušnosti není spíše výrazem sebenepochopení než snahy dobrat hlubšího poznání sebe sama. Důvody pro její kladení totiž nejsou akutní a nejsou motivovány bezprostřední konfrontací s velmi palčivým praktickým i symbolickým problémem, ale jde toliko spíše o další pokračování po léta či desetiletí trvajícího sporu, který jen vzhledem k novým okolnostem nabral novou dynamiku.

Je navýsost patrné, že disputace na toto téma mohou stejně tak přispívat účinnému řešení dnešní krize jako od ní odhlížet či se s ní vůbec nekonfrontovat. Otázka "Kam patříme?" nás totiž musí nepřímo vézt k poznání toho, kým jsme, a hlavně za koho chceme mluvit a jednat. Aktuální český spor o "příslušnost k Západu" vs. "příslušnost k Východu" totiž musí znamenat vědomí aktivní odpovědnosti za příslušný civilizační celek a definici vlastního příspěvku k jeho budoucnosti.