Toto datum nám říká, že se nelze spoléhat na žádné spojence. Musíme být hrdým a nebojácným národem. Naprosto nepochopitelné bylo chování těchto mocností k perle demokracie ve střední Evropě, k hospodářsky prosperujícímu Československu.
Edvard Beneš, (na rozdíl od Karla Kramáře, prvního předsedy československé vlády), jako dlouholetý ministr zahraničí orientoval naši republiku výhradně na Francii. S Francií a jejími čelnými představiteli byl spojen od roku 1927 i členstvím v zednářské lóži, respektive myšlením ze zednářství vyplývajícím.
A zde si myslím, že je ten problém. Edvard Beneš si vůbec nemohl představit, že by ho zahraniční zednářští bratři mohli zradit, když bylo předválečné Československo zednářským rájem a mnoho umělců (Mucha, Dyk) a politiků (Jan Masaryk, ale i kupodivu Alois Rašín) bylo svobodnými zednáři.
Jenže košile je bližší nežli kabát. My, Češi, si vždycky myslíme, že to s námi ti velcí myslí dobře. Anglie se ale potřebovala dostat k nerostnému bohatství sovětské Sibiře a k tomu by ji mohlo dopomoci silně vyzbrojené Hitlerovo impérium, které by Sovětský svaz napadlo a samo si na něm vylámalo zuby (což se vlastně posléze stalo, ale bez toho nerostného bohatství pro ostrovní impérium).

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV