Plánovaný intervenční proces ECB, odkoukaný od Američanů a Japonců (tedy od nejzadluženějších ekonomik světa), kterým již nic jiného nezbylo, v celkové výši cca bilion eur, je ve své podstatě ukázkou bezradnosti současných evropských vládců při hledání cesty, jak vyvést EU z dlouhodobé hospodářské stagnace. Nebo to je všechno jinak?

Ještě předtím, než se pokusím vysvětlit, co tento plánovaný intervenční proces způsobí, si pojďme říct, co to znamená, když centrální banka začne do peněžního systému hrnout peníze, které nejsou podložené žádnou materiální produkcí, která se (jak praví slovutní odborníci z ECB) teprve očekává.

Historie je odpovědí současnosti

Pokud se podíváme zpět do historie, příkladů pro podobné chování vládců je celá řada. Pokaždé, když vladařům došly peníze, které většinou promrhali prostopášným utrácením nebo na financování dobyvačných válek, řešili jejich nedostatek paděláním svých vlastních peněz. A to tak, že snížili ryzost a velikost zlatých nebo stříbrných mincí. Pokud se o to samé pokusil prostý občan, jednalo se vždy o těžký hrdelní zločin.

Z tohoto pohledu byla první i druhá světová válka příkladem hyperinflací způsobených tiskem hory nekrytých, tedy falešných, padělaných peněz, sloužících ke krytí gigantických vojenských výdajů. Kupříkladu Hitler, aby mohl financovat výrobu zbraní, nechal tisknout několik světových měn najednou. Ponejvíce dolarů a marek. Jak tento agresivní ekonomický hazard skončil, to známe z historie velmi dobře.

Jak je ale ze současného celosvětového krizového vývoje měn patrné, historie se neomylně v pravidelných intervalech opakuje, stále dokola. Politici a byrokratičtí vládci, v honbě za svým znovuzvolením a udržením se u koryta a moci, neváhají utrácet, přerozdělovat a ničit hodnotu měn gigantickým tiskem ničím nepodložených hodnot. Znakem této společenské vrstvy je pohrdání spoluobčany, na něž z důvodu vlastního selhání bez váhání uvalí nehorázné daně, aby tak nesli na svých bedrech tíhu neschopnosti vládců odpovědně vládnout.

Otroci znehodnocených papírových peněz

Centrální banky bez výjimky neustále volají po inflaci, která ale je už z podstaty účinným vyvlastňovacím nástrojem ve prospěch těch, kteří nás zadlužili. Paradoxem celosvětového vývozního trendu je všeobecná závislost na devalvaci (inflaci) národních měn. Devalvuje- li svoji měnu jeden stát, aby získal výhodu exportu nad ostatními zeměmi, musí ji pro udržení svého vývozu devalvovat i ostatní státy, jinak by o své trhy přišly. Zvláštní na této přihlouplé devalvační spirále je, že nikomu nevadí pošlapávaní veškerých tržně-hospodářských základů, na kterých je naše současná společnost postavena. Ztráta hodnoty platidla ve prospěch vývozu, s očekáváním budoucího možného oživení, nebere v potaz ztrátu vnitrostátního bohatství země, což oslabí koupěschopnost vyvlastněného obyvatelstva inflací, a tím donutí výrobce snížit plošně ceny. Mudrlanti z centrálních bank svojí scestnou intervenční politikou roztáčí inflaci a deflaci najednou. Výsledek této falešné iluze dokonalosti je jen zhoubná, rétoricky mistrně prodaná, představa o zázračném zmizení hory dluhů.

Dnešní dluhy jsou zítřejší daně inflačně znehodnoceného zítřka

Málokdo si uvědomí, že hodnota eura klesla od roku 2000 o 30%. Koruna se dnes považuje za nejslabší měnu světa. To ale, vážení, znamená, že tato inflace, zpožděná cca o 6-8 měsíců, se postupně prokousává do regálů supermarketů, obchodních domů a následně do vašich peněženek. A jak se to dělá, aby to nebylo na první pohled poznat? Pro názornost uvedu jen dva případy, protože podobných lze nalézt kolem nás tisíce.

Příklad č. 1