Znám Láďu natolik, že když něco slíbí, tak vím, že to klapne a že neprojedu zbytečných sto kilometrů tam a zpět jen tak, pro nic za nic. Je neděle a já vyrážím celý nedočkavý na domluvenou tajuplnou schůzku.

Otevírám dveře pizzerie a zahlédnu Láďu, jak na mne mává z venkovní terasy. Poháněn hlodající zvědavostí rovnou spustím: „Tak o koho jde, ty tajnůstkáři?“ „Hele, budeme sedět radši venku, aby nás náhodou někdo nešmíroval,“ řekne Láďa a pokračuje: „Je to bývalý vysoce postavený politik, kterého vyštípali, protože se na tu zlodějnu už nemohl dívat. Však uvidíš, támhle jde.“.

Otáčím hlavu a vidím přicházet sympatického prošedivělého padesátníka v džínách a triku volajícího už z dálky: „Ahoj chlapi, tak co jste si objednali k jídlu, já mám hlad jako vlk.“.

Láďa nezklamal, byl to svého času jeden z čelních politiků, kterému pro tuto chvíli budeme říkat třeba Honza. Po vzájemném představení, úvodní výměně názorů na politické dění a dobrém obědě si Honza povzdechne a jen tak ledabyle pronese: „Lidstvo se bude muset, chtěj nechtěj, vrátit zpět k původním pozitivním lidským hodnotám, jinak se v tom zkorumpovaném politickém svinstvu, řízeném gaunery, jednou všichni vymácháme.“.

Osmělím se a rovnou se Honzy zeptám: „Můžete to svinstvo podrobněji popsat, napíšu o tom článek.“