Když jsem v květnu 1989 v obřadní síni liberecké radnice od třídního profesora přebíral maturitní vysvědčení, ani ve snu by mě nenapadlo, že o půl roku později bude všechno jinak. V listopadu 1989 mi bylo 18 let, byl jsem v prváku Vysoké škole dopravy a spojov v Žilině, a ani když padala Berlínská zeď jsem nevěřil, že bych se v dohledné době mohl v tehdejším socialistickém Československu dočkat změny režimu.

V pátek 17. listopadu jsem přijel z Žiliny večer domů do Hrádku, zapnul Hlas Ameriky a slyšel o potlačené demonstraci a zbitých studentech. Druhý den večer na představení v rámci Hrádeckého divadelního podzimu zaznělo osobní svědectví jednoho z účastníků pátečního bití demonstrantů na Národní a diváci v sále začali zpívat československou hymnu. Ne všichni, několik lidí se nenápadně vytratilo, nejspíš se báli, že je někdo z místních hned v pondělí nahlásí na Národním výboru.

V pondělí ráno už jsem byl zase v Žilině. Výuka nám jako vždy začala Dějinami dělnického hnutí, ale vyučující soudruh profesor se po hádce s námi rozhodl po patnácti minutách opustit místnost. Na budově školy se mezitím objevil nápis Pryč s KSČ a odpoledne jsme se shromáždili v menze. V úterý za námi přišel pan rektor. Když nás začal vyzývat „ke kludu a návratu ke štúdiu“, vyzvali jsme ho k odstoupení.