Metody empirického ověřování právních norem v praxi je připomínají. Společenské prostředí ale není prostředím laboratoří, ve kterých je ověřování vlastností vzorků a jejich mezních hodnot žádoucí. Úsilí o postupnou nápravu neuvážených legislativních experimentů váže značné kapacity zákonodárné i výkonné moci a stále více snižuje důvěru v právo jako funkční a akceptovaný normativní systém pravidel chování. Přehmaty tohoto druhu se staly pravidelnou negativní součástí našeho života.

Jedním z aktuálních příkladů je situace po přijetí novely zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, měnící podmínky pro ukládání odvodů za odnětí půdy. Všichni jistě respektujeme potřebu ochrany zemědělské půdy, jejíž rozsah se v celém státě rychle zmenšuje, problém je ale ve stanovení způsobu a skupině plátců tohoto odvodu. Novelizací zákona totiž došlo ke změně v principech stanovení odvodů za odnětí půdy nejen pro fyzické a právnické osoby, ale i pro obce a kraje. Tento záměr zákonodárce lze pochopit a zaujmout k němu vstřícné stanovisko. Nikdo nechce, aby se z naší země stala souvisle zastavěná aglomerace. Zákon ale dále určuje, že pro stavby drah a pozemních komunikací ve vlastnictví státu se za odnětí zemědělské půdy odvody nestanoví. Proč, ptám se, získal stát toto výjimečné postavení? Čím jsou jeho stavby jiné proti stavbám krajským či obecním? Jaký je rozdíl mezi silničním obchvatem města na silnici I.třídy, tedy státní, a II.třídy, tedy krajské? Ač nerad, jsem nucen mluvit o optice nerovnoměrného přístupu zákonodárce k různým subjektům práva.