V této zemi je hodně věcí špatně. To, co spojuje například berlínské radikály s těmi z českobudějovického Máje, je sociální, společenská a politická frustrace. A to by pro nás všechny mělo být obrovským varováním. Není přitom vůbec důležité, zda je frustrován „bílý nebo černý“, v krizi je celá společnost a s tím je už nutné začít něco dělat. Sedíme na okraji doutnající sopky a věříme, že nevybuchne. V nitru vulkánu to ale vře. Živel, pokud se dá do pohybu, motlitbami nezastavíme.

 

Stát či jeho političtí zástupci se utápí v problémech akcentovaných více než tříletým působením Nečasovy vlády, ideově navazující na předchozí vládu Topolánkovu. Korupce, trafiky, lobbisté, zneužívané tajné služby. Důsledkem je nedůvěra lidí v právní systém. Nikdo už nevěří tomu, že jsme si všichni rovni. Nejvyšší patra politiky sice řeší policie, ale nikdo nevěří, že něco vyřeší. Vedle toho policisté připouštějí, že je agrese demonstrantů na sídlišti Máj překvapila. To je už opravdu mimořádně zdvižený prst.

 

Zatímco se Nečasova vláda dlouhé měsíce snažila prostřednictvím nakoupených poslanců udržet u moci, stát se hroutil. „Májové“ události jsou toho důkazem. Místo politických bojů je třeba hledat cestu z krize. Je nejvyšší čas. Ukazuje se, že radikalizace velké části národa by mohla politiky uzavřené ve skleníku svých zákulisních her velmi překvapit. Dějiny se opakují a mnohokrát jsme toho už byly svědky.

 

Pokud neodstraníme politikaření a nezačneme něco skutečně měnit, „májové nebo Májové“ problémy neustanou. Lidé potřebují práci, přiměřenou míru sociálních jistot a vědomí, že nezemřou bez lékařské péče na ulici. K tomu je ovšem potřeba, aby všichni věděli, že mají stejná práva, ale také stejné povinnosti. A současně, že tato právo jim státní orgány poskytnou, popřípadě je po nich budou vymáhat. I v tomto směru je třeba udělat hodně práce. Snad konečně směřujeme k volbám, ať už předčasným nebo řádným, a po nich i k nutným, velice nutným změnám.