Proto jsem s radostí přivítala pozvání na konferenci pořádanou Institutem důstojného stárnutí Diakonie CČE pod záštitou výboru pro sociální politiku na téma Rozvoj komunitních zdravotně sociálních služeb – hledání průniků a společných víceoborových řešení.

Na první pohled by se dalo říci, že je to logické. Lidé spolu musí spolupracovat a nacházet společné cesty, aby péče jak o seniory, tak zdravotně postižené byla co nejlepší. V zařízeních sociální péče, v terénu i ve všech začleněných organizacích. Všichni zasvěcení ze zdravotnické, sociální a bytové oblasti by se měli usilovat, aby odváděli co nejlepší práci právě pro lidi, kteří potřebují jejich péči. Ale ouha, tak tomu není a stejně jako došlo k masivnímu zkvalitnění péče v zařízeních sociální péče, je potřeba zajistit dostupnou a kvalitní péči i v terénu. Tak, aby mohli lidé žít, byť s cizí pomocí, ve svém domově co nejdéle a teprve pak, když to nezvládají, aby hledali pomoc a péči v ústavních zařízeních.

Ve větších městech je dostupnost zdravotních, pečovatelských a asistentských služeb vyšší, ale co malá městečka, vesnice, horské kraje? Chybí zde informovanost, kvalitní pracovník v terénu, který by měl přehled o potřebách seniorů a zdravotně postižených. A to nejen po stránce zdravotní, ale i sociální. Chybí zde například menší byty právě pro tyto lidi. Lidé potřebují rady a zároveň pomoc při zkvalitňování jejich života. Pomoc potřebuje také rodina, která se v mnoha případech stará o své blízké, jak umí, což všechny členy rodiny vysiluje. Umím si představit, že by se do terénu vrátila opět geriatrická sestra, která by právě mapovala a vyhodnocovala tyto potřeby a v rámci komunitního plánu informovala o situaci v místě, oblasti. Takto by se mohly nastavit veškeré služby, aby účelně a komplexně pomáhaly potřebným. Toho ale dosáhneme pouze spoluprací všech složek poskytujících péči v dané lokalitě.