V eseji na téma role informací v dnešní společnosti a na pozadí aktuálního dění se zamýšlím nad tím, jak a proč je měněn současný mediální a společenský diskurs. Vyzývám k hledání cesty filozofie pravdy založené na svobodném přístupu k informacím.

Postmoderní společnost se v polovině roku 2015 nachází na pokraji zvláštního stavu, který různé zájmové skupiny, různá média, různí lidé, popisují různými slovy. Někteří označují události poslední doby a jejich důsledky za důkaz blížícího se „konce evropské civilizace“, ať už je tím myšleno cokoliv, a přirovnávají současnost k době těsně předcházející rozpadu Římské říše; ať za to může globalizovaná ekonomika, experimentální charakter Evropské unie, trh či aktuálně domnělé migrační kataklyzma, shodují se skeptické hlasy na tom, že se blíží univerzální a definitivní konec. Zatím jsem nebyl s to poznat či pochopit, co by mělo nastat po tomto konci, proto jej zde označuji za definitivní – lidé a média varující před blížícím se koncem (světa jak ho známe?) vykazují společný znak: neříkají, co po tomto konci bude, co může nastat; přinejlepším vypouští katastrofické scénáře, ve kterých předvídají pohromy biblických rozměrů a návrat k lovecko-sběračskému stylu života, k boji o přežití v divočině. Skeptici společně očekávají jakýsi celosvětový kolaps současných morálních i ekonomických hodnot, po kterém nastane „tma“, jakýsi neživot; nikdo si totiž po tom zmíněném konci nepředstavuje svůj vlastní osud. Jako by po něm nemělo být už vůbec nic. Zdá se mi, že mnoho ze současných samozvaných vůdců populistických vln hněvu a nenávisti se v apokalyptické rétorice zhlíží v roli novodobého mesiáše. Na onen vzývaný a očekávaný kolaps se těší a doufají v něj. Vkládají v něj své politické naděje a potřebují ho ke svému osobnímu růstu ve společenském žebříčku. Mnoho z těch, kteří v rádoby dobré víře varují před blížícím se koncem, ať už to znamená, opakuji, pro každého něco jiného, jsou ve skutečnosti mrchožrouti těl, které předem odsuzují k neživotu. V popisu eschatologie jakožto náboženské nauky stojí, že se „že se zabývá událostmi, které žádný člověk nezažil a nelze je tedy ověřit“. Tato paralela se současnými eschatology v politice sedí skvěle.

Skupinu apokalyptických rétorů spojuje také jejich potřeba identifikovat konkrétního nepřítele, konkrétní hrozbu. Můžou za to nezaměstnaní / přistěhovalci / Evropská Unie / Amerika / Rusko / pravdoláskaři / páté kolony / doplňte sami. V rámci přijímání konkrétních opatření se posléze spolupodílí na demontáži systému, který je chránil před hrozbami jinými, reálnými. V rámci ochrany vlastní svobody nás plíživě o svobodu připravují a to tak, že samotná veřejnost jejich kroky legitimizuje, ba co více, podporuje. Vyvolávají líbivá a rázná hesla, která dobře a poutavě znějí, vyjímají se na stránkách předních deníků, vyvolávají kontroverzi na sociálních sítích. Nenavrhují ale systémová řešení. Ve skutečnosti tato řešení ani neznají a nemají v plánu je realizovat. Místo změny zákonů či mechanismů chtějí obrazně řečeno vidět viset těla nepřátel na kandelábrech. Jejich cílem je strhnout davy a centralizovat moc, ať už praktickou či mediální, ve svých rukou. Příklady z historie, kdy podobné nálady vedly k nastolení totalitních režimů, nemusím připomínat. V souvislosti s tím považuji za nutné upozornit na současnou změnu ve veřejném diskursu v oblasti rasismu a xenofobie. Tyto neblahé jevy, které by se měla zdravá demokratická společnost pokusit vytlačit, v dnešních dnech naprosto pohltily všechna mainstreamová média. Odpověď na to, proč, je triviální: protože noviny prodává sex, skandál a strach. Z vyvolávání strachu, to kvůli zvyšování čtenosti, se stal regulérní byznys a reaguje na to i současný diskurs. Zatímco před pár lety jsme si dělali srandu z okřídleného „Jsem rasista, ale...“, dnes jsme se dostali do fáze, kdy fráze „Jsem rasista,“ bude doplněna o „a vůbec se za to nestydím.“ Říkají, že jsou rasisté, protože chrání svou kulturu, svou morálku, své rodiny. Říkají to a cítí se vznešeně, nadřazeně, jakoby dělali dobrou věc. Oni přece jen chrání svůj národ před hrozbami, které jsou každý den v novinách. Copak to nevidíte?
Na jedné straně se blíží neodvratný a definitivní konec „světa, jak jej známe“ - když se ale na straně druhé přidáte k vůdcům, kteří ochrání váš národ, vzdáte se svých práv na úkor bezpečnosti, a zvolíte MNĚ, konec světa pro vás odvrátím. Postmoderní společnost je plná mesiášů.

Na druhé straně proti mesiášům skeptickým a eschatologickým stojí mesiáši optimismu a entuziasmu. Tyto dva rysy jsou společné pro na první pohled zcela odlišné zájmové skupiny, než pro ty, o kterých jsem napsal v předchozích odstavcích. Mnohdy se však může jednat pouze o jinou metodu na cestě k dosažení a prosazení vlastních zájmů (místo biče je zvolen cukr apod.). To zde ale pro tuto chvíli neberme v potaz. Představujme si skeptiky a optimisty jako opačné protipóly.

Pokud si skeptici představují současnost jako období úpadku a očekávají konec, optimisté nám při každé možné příležitosti z plna hrdla připomenou, že žijeme v nejlepší možné době, v největším možném blahobytu, o kterém se našim předkům ani nesnilo; že naše životní standardy několikanásobně přesahují standardy lidí žijících před padesáti, sto, třemi sty lety. Mají z velké části pravdu. Většina z nás, kteří sami sebe označujeme za lidi žijící v postmoderním světě (který je nutně spojen s globalizací a vlivem „západního stylu života“), máme přístup k pitné vodě, máme možnost si koupit jídlo, zabezpečit naše rodiny, relativně důstojně žít. Nepracujeme jako otroci, ale za práci dostáváme mzdu. Můžeme podnikat. Máme možnost dosud nevídané sociální mobility (to ovšem obousměrně, proto představuje zároveň riziko a nejistotu). Můžeme se svobodně pohybovat po velké části světa a všude tam se můžeme rozhodnout žít a pracovat. Disponujeme lidskými a občanskými právy a máme možnost je vymáhat. Většina z nás asi sezná, že žijeme ve většině ohledů ve společnosti vyznačující se větším blahobytem, než společnost třeba středověká.