Hřib (Piráti): Mladé rodiny a lidé s průměrnými příjmy nejsou pro vládu prioritou

Já děkuji, pane místopředsedo. Nejsem si úplně jistý, jestli já tady z toho dělám frašku, ale těch (nesrozumitelné). (Smích a pobavení v sále, zejména vpravo.) Také si nemyslím, že jsem snadno přehlédnutelný. Ale dobře.

Takže vážené poslankyně, vážení poslanci. Jak jsem již zmiňoval před chvílí, já musím konstatovat, že ta předložená vládní novela zákona o podpoře bydlení je v mnoha ohledech hazardem s budoucností našich občanů. A hrozí tedy spíše prohloubením té současné krize než jejím řešení. Piráti dlouhodobě varují, že vládní návrh postrádá odbornou diskusi a místo systémových nástrojů, jako je prevence ztráty bydlení nebo jasné garance pro majitele bytů, přináší jenom další chaos a oslabení veřejných zájmů. Takže je naprosto nepřijatelné... Pane předsedo, já myslím, že je naprosto nepřijatelné, aby tady byl takový hluk v sále.

Místopředseda PSP Patrik Nacher: Ano, já poprosím, aby se sál ztišil jak vlevo, tak vpravo. (Poslanec Králíček něco vykřikuje z pléna a jako mnoho dalších odchází ze sálu.) Tak já poprosím, já budu v tom případě, když to takhle, tak budu jmenovat, tak prosím okruh lidí kolem paní předsedkyně Šebelové, Jana Jakoba, Marka Bendy, pana kolegy Skopečka... Zdeněk Hřib si vyžádal klid, vy tam hlučíte a v levé straně je teďka v této chvíli klid. Děkuji. Prosím, respektujte klid a můžete vést tu debatu mimo ten sál. Pane předsedo, pokračujte.

Poslanec Zdeněk Hřib: A je naprosto nepřijatelné, že z legislativy má být dokonce vyškrtnuta definice dostupného bydlení. Tím ta vláda jasně dává najevo, že mladé rodiny a lidé s průměrnými příjmy pro ni nejsou prioritou. A místo toho, abychom využili komplexní řešení, které jsme připravili v minulých letech a které nabízelo reálnou pomoc pro více než milion obyvatel ohrožených bytovou nouzí, tak dostáváme do rukou jakousi okleštěnou verzi, která naprosto ignoruje fakta, data i osvědčenou praxi.

Ta dostupnost bydlení v České republice se stala jedním z našich nejpalčivějších problémů. Je to záležitost, která omezuje náš ekonomický růst. Je to doslova tikající bomba pro celou naši společnost. Dopadá to na všechny, ne jen na ty nejchudší, ale dnes už bohužel také na střední třídu. Dopadá to na rodiny, dopadá to na mladé lidi, ale dopadá to také na seniory, kteří se dnes bojí, že jim bude zvýšený nájem.

A pokud nezačneme jednat rázně a hlavně systémově, tak ty následky budou pro naši zemi naprosto devastující. My v současné době čelíme realitě, kdy Češi musí na průměrný byt šetřit nejdéle, nejdéle v celé Evropě, konkrétně celých 15 let. A to jenom tedy platí za předpokladu, že by skutečně si lidé odkládali úplně každou korunu. To znamená, že by vlastně nemohli nic utrácet ani za jídlo. Nekoupíte si ani rohlík na snídani, nevyrazíte do restaurace na večeři, nepošlete děti na kroužky, nekoupíte jim hračky, nekoupíte dárek rodičům nebo prarodičům. A samozřejmě na nějakou dovolenou, ani nemusí být tak exotická, jako má v oblibě paní ministryně Mrázová, nebo třeba nové auto, na to můžete rovnou zapomenout.

Takže kdybychom to přepočítali aspoň trochu realističtějším scénářem, tak průměrný Čech, kdyby si ušetřil na bydlení řekněme třetinu toho, co vydělává, tak na ten svůj průměrný byt bude vydělávat 45 let. Takže v pětadvaceti začnete, v sedmdesáti je to doma. 70 metrů čtverečních průměrného bytu.

Ty ceny nemovitostí u nás rostou raketovým tempem, zhruba o nějakých 13 procent ročně. To je prosím pěkně třikrát rychleji než rostou mzdy. A tenhle stav je skutečně naprosto neudržitelný, protože za posledních 10 let se průměrná nabídková cena za metr čtvereční zvýšila o 246 procent, 246 procent. To znamená, že to stojí zhruba třiapůlkrát tolik, co to stálo dříve. Zatímco průměrná mzda vzrostla o 86 procent, tedy nevzrostla ani na dvojnásobek.

A ty nabídkové ceny bytů stále rostou. Na začátku roku 2026 vidíme meziroční nárůst o 12,9 procenta. A v roce 2025 se sice postavilo rekordních 33 600 bytů, jenomže k zastavení té krize potřebujeme více, minimálně nějakých čtyřicet tisíc ročně, možná i více. Samozřejmě to není jediné opatření, co potřebujeme.

My jsme viděli v Praze, kdy v roce 2021, to jsem měl tu čest stát v čele našeho hlavního města, tak by bylo povoleno téměř deset tisíc nových bytů, konkrétně nějakých 9 700, devět a půl tisíce. A tehdy se říkalo, že 10 000 bytů je ta hranice, to magické číslo, které, když se tady v Praze začne stavět, tak že tam dojde k tomu zlomu, že to je ten tipping point, kdy tedy začnou byty zlevňovat. Tak dosáhli jsme téměř této mety. Nicméně ten růst cen bytů chce nezpomalit, růst cen naopak se ještě zrychlil i z důvodu nějakých makroekonomických faktorů a podobně. To znamená, že je jasné, že to, kolik nových bytů se staví, není čistě empiricky jediný faktor, který ceny bydlení ovlivňuje. Každopádně to nic nemění na tom, že celý proces výstavby teď prostě drhne, trvá to neuvěřitelně dlouho a to prostě je problém. Zároveň ale zatímco ty rodiny nemají kde bydlet, tak v bytových domech zeje prázdnotou nějakých 200 000 bytů, které slouží jenom jako spekulativní investice. To není žádné číslo, které bych si tady vycucal z prstu. To jsou skutečně oficiální data dle studie MMR, která vycházejí ze sčítání domů a bytů tak, jak to provádí Český statistický úřad.

A pro nás Piráty je toto téma naprostou prioritou, absolutní prioritou, protože ta střecha nad hlavou, to je prostě základ. To je základní lidská potřeba, to není žádný luxus. A Piráti od začátku říkají jednu základní věc. Krize bydlení se nedá vyřešit jedním opatřením, jedním dotačním programem ani jedním kompromisním zákonem, prostě potřebujeme systémové řešení. Potřebujeme prevenci ztráty bydlení, potřebujeme rychlejší výstavbu. Potřebujeme, aby obce a města byly podpořeny ve své obecní výstavbě. Potřebujeme také podporu družstevního bydlení. Potřebujeme omezení spekulací a potřebujeme řešit také třeba zneužívání bytů pro to krátkodobé ubytování, což je v podstatě hotel načerno. A také potřebujeme moderní stát, který dokáže pomoci lidem dřív, než skončí v dluzích nebo na ubytovně.

A právě proto jsme připravili komplexní plán pro bydlení. To není žádná marketingová prezentace, není to ani žádný předvolební slogan. Jsou skutečně konkrétní legislativní, investiční a hlavně systémové kroky. A ta naše stanoviska, kroky i vize opíráme o data i praxi z municipalit. A představili jsme proto i konkrétní plán deset kroků pro řešení krize dostupnosti bydlení, která najdete na webu Bydlení.piráti.cz.

Možná ještě než se dostanu k těm konkrétním krokům, které navrhujeme zejména na celostátní úrovni pro řešení krize dostupnosti bydlení, tak bych tady shrnul podrobný přehled našich dosavadních kroků, úspěchů a konkrétních opatření. Chápu, že někteří z vás jsou trochu alergičtí, když tady používám příklady z hlavního města, nicméně přece jenom je to naše největší samospráva. Ale dnes nebudete zklamaní ani vy, kteří přece jenom netrpíte úplným pragocentrismem, protože s těmi konkrétními příklady zabrousím i do jiných luhů a hájů naší země.

Prvním zásadním milníkem je masivní podpora výstavby dostupného nájemního bydlení a rozvoj obecních bytových fondů. Takže v minulých letech jsme na komunální úrovni – a ano, i v hlavním městě Praze, ale i v dalších obcích – zásadně změnili přístup k městskému majetku. My jsme ukázali, že municipality nemusí jenom tak pasivně přihlížet, jak ceny nemovitostí raketově rostou, jak to dopadá na střední třídu. Jak důležité profese, jako jsou třeba zdravotní sestry, učitelé, hasiči, kteří jsou nezbytní pro provoz veřejných služeb, nemají kde bydlet a kvůli tomu není možné je sehnat pro zajištění služeb pro veřejnost.

Nám se podařilo nastartovat procesy, které vedly k výstavbě anebo k přípravě více než pěti tisíc nových městských a obecních bytů s garantovaným levnějším nájmem. To byl ten program, který odstartoval Ivan Bartoš na Ministerstvu pro místní rozvoj a také pro něj vyjednal evropské peníze a také výjimku, kterou jsme získali jako třetí stát Evropské unie.

Ta výjimka spočívá v tom, že ty peníze z Evropské unie se mohou užívat nejenom na výstavbu nějakého sociálního bydlení, ale je to také o tom, že se mohou využívat pro střední třídu. To znamená mohou se využívat také pro stavbu dostupného nájemního bydlení, což je ten zásadní rozdíl, který je samozřejmě motivován tím, že teď ta krize dostupnosti bydlení skutečně už dopadá i na střední třídu.

Takže my jsme tedy nastartovali ty procesy na úrovni Ministerstva pro místní rozvoj. Teď dorazila paní ministryně Mrázová, která tedy se chystá využít ten připravený mechanismus, využít toho existujícího zásobníku těch projektů, které díky tomuto programu Ivana Bartoše si ty obce připravily. To by bylo asi fajn tak lehce zkopírovat ten postup Ivana Bartoše. Trochu problém je v tom, že to kopíruje blbě, protože ty obce mají připravené ty projekty teď a paní ministryně Mrázová si toho asi nevšimla, protože když staví, tak staví načerno. Ale normální stavebníci teď čelí zdražování stavebních materiálů. To znamená, když obce nepostaví ty projekty teď, když je začnou stavět příští rok, kdy jim teprve paní ministryně ty peníze chce dát, tak to znamená, že ty byty budou co? Že ty byty budou, paní ministryně, dražší, budou dražší. To znamená, že jich bude co za stejné peníze? Že jich bude méně za stejné peníze. To znamená – já vůbec nechápu, proč tedy, když už vám konečně došlo, že ta správná cesta, paní ministryně, je využívat ten program, který připravil Ivan Bartoš, takže ty peníze tam nedáte hned. Hned letos, protože ty projekty jsou připravené. Proč chcete čekat až obcím ta stavební povolení vyprší, až se stavební materiály zdraží? Až zahřmí? Nevím, není na co čekat, krizi dostupnosti bydlení je nutné řešit teď hned okamžitě.

V Praze jsme založili také Pražskou developerskou společnost, která systematicky sceluje městské pozemky a připravuje to území pro projekty pro dostupné bydlení, třeba právě pro ty profese klíčové pro chod města, jak jsem zmiňoval. To jsou třeba učitelé, jsou to třeba zdravotní sestry, policisté, městští strážníci samozřejmě, ale také jsou to byty pro mladé rodiny anebo třeba (pro) seniory.

No a současně jsme také v Praze stopnuli to bezhlavé rozprodávání bytového fondu a snažíme se zastavit i tu privatizaci.

Místopředseda PSP Patrik Nacher: Pardon, tady je zase trochu hluk, tak poprosím... Děkuji.

Poslanec Zdeněk Hřib: Děkuji. To rozprodávání a privatizaci také těch bytů na městských částech jsme se snažili zastavit také, byť tam to bývá v Praze v pravomoci těch konkrétních městských částí, ale je zcela zjevné, že to oslabování bytového fondu v době, kdy říkáme, že by toho dostupného bydlení mělo být více, nedává žádný smysl. Tak jako se například za ANO pokračovalo v těch privatizacích, až jsme se dostali někam na ta mizivá tři nebo čtyři procenta toho bytového fondu v držení města. Tak to je přesně opačný postup než to, co dělají všechny civilizované země ve svých metropolích. Podívejte se třeba na Vídeň. To oslabování veřejného fondu je prostě v době krize dostupnosti bydlení zjevným hazardem s budoucností, s budoucností země, s budoucností mladých, s budoucností rodin. A to je ten problém.

Takže v pražské developerské společnosti se podařilo připravit nějakých 8000 bytů tímhle způsobem. A to budou ty byty, které obohatí ten náš městský bytový fond. Část z nich samozřejmě byla podmíněna metropolitním plánem. Ten jsme schválili včera na zastupitelstvu hlavního města, platit to bude od září, takže díky tomu tady skutečně se odemknou nějaká místa pro tu městskou bytovou výstavbu, protože vidíme z těch zahraničních příkladů, že bez té městské bytové výstavby to prostě nejde. Bez toho to prostě nejde, protože kdybychom dělali čistě pouze jen a jedině ty změny třeba v územním plánování, schvalovali ten metropolitní plán, tak to neřešíme dostupné bydlení. Řešíme bydlení, ale ne dostupné bydlení. A to je ten zásadní, byť to může znít jenom jako velice malý, ale přesto zásadní rozdíl, protože nám nejde o to, aby tady vznikaly další domy, které se tváří jako bytové, ale ve skutečnosti jsou to takové nelegální hotely, které představují konkurenci načerno těm skutečným hotelům, které musí plnit náročné hygienické a požární předpoklady, nebo aby vznikaly takové jako investiční zlaté cihly v tom veřejném prostoru, ke kterým město musí dotáhnout chodník, postavit tam veřejné osvětlení, postavit k tomu třeba služebnu Městské policie, stanici záchranné služby, kanalizaci, navýšit odpovídajícím způsobem kapacitu čističky, dotáhnout tam koleje MHD nebo troleje trolejbusu, postavit tam ty zastávky včetně samozřejmě těch označníků nebo těch panelů s odjezdovými časy, které jsme tedy výrazně zlevnili, ale přece jenom to nestojí malý peníze. Potom samozřejmě městský mobiliář, který v tom městě musí být na tom odpovídajícím prostoru. To máte ty koše, ty stojany na kola, hodiny třeba ve veřejném prostoru, pítka, mlžítka, stojany na ty pytlíky pro psy na ta hovínka, že jo.

To je všechno infrastruktura, kterou musíte v tom městě zajistit pro to, aby to fungovalo. A ta infrastruktura jako stojí nějaké peníze, ne malé peníze. A v momentě, kdy ten náš RUD, rozpočtové určení daní, je jaksi postaveno na tom, že v těch bytech se bydlí, že se tam zaregistruje někdo, kdo potom následně tedy přináší té obci nějaké peníze přes ten headcount, protože u nás to prostě jede v tom režimu, že dostáváte v obci ty peníze za počet těch registrovaných obyvatel, tak v momentě, kdy ten byt neslouží k bydlení, nikdo v něm nebydlí, tak se logicky tam ani nikdo neregistruje, tím pádem ta obec ty peníze nedostane, tak není z čeho zaplatit ty enormní investiční náklady, které má veřejná správa s tím, aby to město okolo toho bytového domu nějak postavilo. A to nemluvím jenom o těch investičních nákladech. Já mluvím i o těch provozních nákladech, protože samozřejmě to není jenom o těch investicích, které já jsem tady vyjmenoval. To je také o tom, že ta infrastruktura má nějaké provozní náklady potom. To znamená v těch školách musí být nějací učitelé, učitelky, kuchařky, školníci, uklízečky, uklízeči samozřejmě a další, v těch stanicích záchranné služby tam samozřejmě musíte mít záchranáře, lékaře, co jezdí v Praze teda v těch samostatných autech. Ta samozřejmě taky něco stojí na provoz, to máte benzín nebo naftu, teď nevím, ty sanitky jsou asi na naftu, ale to je jedno. To taky zdražuje, že jo. Potom máte výměny oleje, pojištění, parkování, to je taky drahé. Potom máte samozřejmě hasiče, potom máte městskou hromadnou dopravu, tam máte řidiče. A potom samozřejmě jsou tam další provozní náklady systému městské hromadné dopravy. Opět nafta zdražuje. Ale i ty trolejbusy, tramvaje, metro, to nejezdí jako zdarma. Prostě stojí elektřinu, ta taky zdražuje. I ty pytlíky na ty psí exkrementy musíte někde koupit. Takže to má všechno nějaké provozní náklady. Z čeho to zaplatíte v tom našem systému RUD? Z čeho zaplatíte? No zaplatíte to z toho, že se tam někdo přistěhuje. Když se tam nikdo nepřistěhuje, tak nemáte z čeho to zaplatit. Ten byznyscase, kdybych to tak jako měl nazvat, té veřejné správy, který je na tomhle založený, tím prostě padá, padá, nedává to vůbec žádný smysl pro to město vlastně podporovat tu výstavbu. Žádný smysl. Toto je, jako kdybyste proaktivně pracovali na tom, abyste vytvořili dluh. To přece žádný rozumný dpovědný hospodář nemůže připustit, abyste pracovali tak, že vlastně budete prohlubovat ztrátu. To Nedává žádný smysl a to je velký problém, protože ty obce potom pochopitelně se podle toho staví k té výstavbě jako takové, protože výstavba, která nepřináší nic těm stávajícím obyvatelům a ještě navíc vytváří investiční a provozní náklady pro tu obec, tak prostě ekonomicky nedává smysl, což je velký problém té záležitosti. I na toto máme nějaké řešení, které já budu za chvilku zmiňovat.

Nicméně abych se vrátil k těm historickým úspěchům. Takže dalším klíčovým bodem naší práce je reforma stavebního práva, odstraňování byrokracie a taky třeba spuštění toho Portálu stavebníka, který teď stále vesele běží. Když klikáte do Portálu stavebníka, klikáte do toho, co se připravilo za Ivana Bartoše. Vyřizuje to 20 000 on-line žádostí měsíčně a pozor, i vy, se zdá, že jste si ten systém hodně oblíbili, protože jste se nechali slyšet, že tu digitalizaci teď řešit nebudete, že to funguje.

K tomu se dostanete až za tři roky. Takže asi všechno, všechno je v pohodě. Ten systém ostatně skutečně odstraňuje tu nutnost obíhat desítky úřadů s těmi papírovými složkami, digitalizuje stavební deníky, přináší transparentnost do celého toho schvalovacího procesu, takže každý stavebník od jednotlivce po velkého investora má nyní možnost sledovat stav svého řízení on-line, což dramaticky snižuje prostor pro korupci a úřední průtahy.

A když se podíváte také na ten proces, jakým Ivan Bartoš prosadil tu tehdejší novelu stavebního zákona, tak tam si určitě všimnete nějakých rozdílů oproti tomu vašemu bastlení. Protože přece jenom to byla novela, která byla připravená řádným způsobem ve spolupráci s odborníky. Byla to novela, která byla řádně projednaná v tom mezirezortním připomínkovém řízení. Standardním způsobem se dostala přes usnesení vlády sem do Sněmovny, kde následoval zcela standardní proces. Samozřejmě se objevila celá řada pozměňovacích návrhů a podobně, ale v konečném důsledku ten proces nakonec doběhnul a hlasovali jste pro to i vy. I zástupci hnutí ANO podpořili ten stavební zákon.

Což pro mě osobně tehdy bylo vlastně překvapením, protože vy jste vlastně tehdy touhletou novelou zrušili to, co tady vyrobila Klára Dostálová, tedy jako to, že jste to chtěli zrušit, vlastně nepřekvapuje, protože to byl strašný paskvil, nedávalo to žádný smysl, bylo by to strašně drahé, ale vlastně překvapilo, že jste to takhle tak jako na placato přiznali, že jste vlastně skutečně hlasovali pro zrušení té věci, co tady zbastlila Klára Dostálová. Takže nějakých více než 160 poslanců tady napříč politickým spektrem to podpořilo, nikdo nebyl proti, jestli si správně pamatuju, pár lidí tady asi nestihlo ten čudlík zmáčknout, ale bylo to skutečně velké souznění, harmonie duší, kdy vy jste tedy s radostí sklidili tu práci Kláry Dostálové ze stolu. To chápu.

Ale tohle je jako v přímém rozporu s tím, co tady předvádíte teď vy při reformě toho stavebního práva, protože vy jdete prakticky v každém jako aspektu toho legislativního procesu úplně špatnou cestou. Místo toho, abyste udělali normální standardní proces, tak sem přitáhnete něco, co neprošlo ani legislativní radou vlády, neprošlo to vlastně ani vládou, žádným mezirezortním připomínkovým procesem. Tomu samozřejmě je nutné se vyhnout, protože ono to vychází z toho nesmyslu, co dělala Klára Dostálová. Takže kvůli tomu pochopitelně potřebujete, abyste tam nedostali ty připomínky, které tehdy dostávala Klára Dostálová, že je to nesmysl, že je to drahé, že ta transformace vlastně bude zásadním problémem, že to ve skutečnosti to řízení zpomalí nebo úplně zlikviduje, že odejdou lidi z těch úřadů, že se vám je nepodaří přetáhnout do toho státního molochu a tak dále.

Tak tohleto samozřejmě, abyste se tomuhle vyhnuli, tak tohleto jste prostě obešli. To je jedna věc. Potom teda vlastně sami jste zjistili poté, co jste to sem donesli, že je to nesmysl. Takže ještě předtím, než se to mohlo začít reálně projednávat, tak jste tam plácli ten komplexní pozměňovací návrh. Tím jste přemazali ty pozměňováky, který tam už v dobré víře všichni ostatní naskládali, aby vám aspoň trochu pomohli ten paskvil zlepšit. A teď se jede vlastně nanovo. Takže my tady budeme za chvilku projednávat pozměňováky k pozměňováku, což asi je jasné, že to nesvědčí úplně o dobré praxi ani o tom, že v tom máte nějaký pořádek. Takže to je ten zásadní rozdíl, jak fungujete vy versus jak by to fungovat mělo.

Každopádně abychom se vrátili k tomu seznamu, jak jsem zmiňoval, co už teda bylo odpracováno. Tak třetím bodem je legislativní zavedení a příprava takzvaných oblastí zrychlené výstavby. To je věc, kdy na té parlamentní úrovni my jsme představili a rozpracovali ten koncept těch takzvaných akceleračních zón nebo zón zrychlené výstavby. Ty zóny umožňují v místech, kde je to urbanisticky vhodné a kde existuje shoda s rozvojem území, stavět ty byty s minimální administrativní zátěží a s automatickým právem stavby při dodržení základních parametrů. A tímto krokem odblokováváme ten zmrzlý trh v nejvíce zatížených aglomeracích a dáváme městům nástroj, jak okamžitě reagovat na deficit bytových kapacit, aniž by docházelo ke snižování urbanistické kvality nebo poškozování životního prostředí.

To je tedy záležitost, kdy my řešíme ten skutečně zásadní problém toho stavebnictví v České republice. To paradoxně není ta rychlost povolování. To je paní ministryně – kdybyste se tomu věnovala lépe, tak bych vám to nemusel vysvětlovat – to je záležitost, kdy vlastně ten zásadní problém naší legislativy je v územním řízení nikoliv v povolování. A trochu je to i o tom, že nám vlastně přes ty územní řízení dříve přetékala ta fáze územního plánování do té samotné povolovací fáze.

Jenomže ten základní problém našeho stavebnictví ve skutečnosti nespočívá v nějakých technických problémech, paní ministryně. Ten problém spočívá ve společenské shodě na tom, kde se vlastně stavět má a kde se stavět nemá. A to je ten problém, že tahle společenská dohoda musí být učiněna a priori před tím, než ten investor podá žádost o povolení záměru. A to je ta zásadní věc a tato fáze je ta, co trvá nejdéle, protože ta často zahrnuje změny územního plánu.

A já chápu, že lidé, kteří se v tom příliš neorientují, tak potom vidí jenom tu délku toho stavebního řízení. Jenomže to je právě o tom, že v té délce stavebního řízení je i kus té fáze ve skutečnosti územního plánování, což je záležitost, která se v civilizovaných zemích řeší před tím, a proto se tam povoluje rychleji.

Takže ty zóny zrychlené výstavby řeší přesně tento problém. Řeší ho ve velkých městských aglomeracích úplně parádně a díky tomu se tahle místa, ty metropolitní oblasti mohou případně rozvíjet rychleji. Samozřejmě je to koncept, který je použitelný kdekoliv jinde. Ve Slavičíně, v Bílině, úplně kdekoliv. Nicméně ano, pochopitelně ve velkých městech je ten tlak nejvyšší a tam to bude pochopitelně mít nejvyšší efekt.

Tou čtvrtou oblastí, kde jsme dosáhli hmatatelných úspěchů, je tedy zajištění financování pro rozvoj bydlení z evropských zdrojů. My si totiž uvědomujeme, paní ministryně, že často obce nemají prostě v těch svých rozpočtech dostatek volných prostředků na miliardové investice do bytových domů. A to je z toho důvodu, že, jak jsem zmiňoval, ty obce přece musí investovat do té infrastruktury, takže to máte ty chodníky, to máte ty silnice, to máte čističky, kanalizace, veřejné osvětlení, stanice městské policie, záchranku, tu tedy jenom v Praze, uznávám, v jiných krajích to hradí kraj fajn, dobře a stejně jsou to veřejný peníze.

Potom samozřejmě to je ta infrastruktura MHD, bez toho se v normálním městě nepohnete. Takže to máte ty zastávky, lavičky, označníky, koše, městský mobiliář i ty stojánky na ty sáčky s těmi psími exkrementy. No a ten starosta v té obci samozřejmě má připravené ty projekty na to, co tam bude tak jako dělat v nějakém horizontu, protože ta obec mu často padá na hlavu celá, že jo, protože tady máme významný investiční dluh. Takže on nemá nějakou vatu, kterou by mohl použít na řešení krize dostupnosti bydlení, která tady teda nějakou dobu jako kvasila, ale přece jenom je to zase ještě něco nového. To znamená, že ty obce, přestože můžou využít nějaký specializovaný program, který tady připravují ty banky, třeba Česká spořitelna má ten speciální program pro obce, ale žádná banka vám, paní ministryně, nepůjčí 100 procent. Nepůjčí vám 100 procent. Potřebujete mít vždycky nějaké vlastní peníze.

Takže v momentě, kdy vy si chcete půjčit jako obec, no, tak ta banka taky předpokládá, že do toho vložíte něco vlastního. Jenomže jak říkám, obce ty peníze nemají, protože to mají už alokované na jiné investiční projekty. Takže tady právě přichází ta naprostá nezbytnost toho, aby pomohl stát. A proto, když tedy Ivan Bartoš připravil ten program, tak to znamenalo, že tam je ten pákový efekt, prostě stát nalije nějaké peníze, malé peníze a díky tomu obce odbrzdí ty velké projekty, které mají tu celkovou hodnotu mnohem vyšší, vyšší a díky tomu se nalijí taky peníze do naší ekonomiky a roztočí se kola hospodářského růstu.

To znamená, že to má spoustu i dalších vedlejších efektů. A vy jste to zjistila už taky, proto jste tedy avizovala, že chcete poslat obcím ty peníze. Bohužel zatím je to jenom takový planý slib, který nemá žádné praktické dopady. Je to prostě takové jako plácnutí do vody. Předpokládám, že se tím trochu snažíte jako zakrýt ty svoje kauzy. Já bych vlastně s tím neměl ani takový jako problém, kdybyste vlastně vy svoji osobní kauzu hasila tím, že pomůžete těm obcím, jo? Jsem takový pragmatik přízemní, že vlastně bych neměl problém s tím, že vy se budete snažit vlastně udělat konečně něco smysluplného, ale problém, paní ministryně, je v tom, že vy to zase děláte blbě, zase to děláte blbě a děláte to blbě proto, protože ty peníze nepošlete hned, jo. Protože kdybyste skutečně něco smysluplného chtěla udělat, tak obce mají projekty připravené a dáte to do letošního rozpočtu.

Jenomže ne, vy to chcete jenom slíbit. Vlastně úplně nečekám, že ten slib splníte tedy, protože samozřejmě kde byste ty peníze vzali, když vaší základní prioritou na úrovni vlády je tady strkat peníze do kapes vašemu šéfíkovi, který vás drží na tom Ministerstvu pro místní rozvoj, protože přece jenom co je lepšího pro Andreje Babiše než ministryně, která je mu vděčná až za hrob, za svoji holou existenci, za to, že na tom ministerstvu může být, protože ji kryje v jejím střetu zájmů. A díky tomu tato ministryně se mu odvděčí tím, že samozřejmě bude zase krýt recipročně jeho střet zájmů bez ohledu na to, co nám tady píše Evropská komise, bez ohledu na to, že to nakonec zaplatí český daňový poplatník, bez ohledu na to, že to je vlastně nelegální.

Ten problém, abych se vrátil k tomu základu, je v tom, že obce nemají prostě peníze a vy místo toho, abyste jim tyto peníze poslali letos, tak jste upřednostnili to, že peníze dáte do rozpočtu Ministerstva zemědělství, přidáte tam nějakých více než 7 miliard na dotace pro velké agroholdingy a bývalý lobbista velkých agroholdingů pan Šebestyán, který tady postupuje tedy v rozporu s legislativou, tak ty peníze přeháže do kapes také vašemu šéfovi. Od toho tam ostatně je. Takže to je základní problém tady s těmi financemi na dostupné bydlení.

Takže my tedy si ale uvědomujeme, že obce mají tento problém, a proto jsme vyjednali historicky a zajistili ty masivní evropské prostředky, to znamená, ty evropské peníze namísto toho, aby plynuly do kapes vašeho šéfa, tak právě se mohly využít pro výstavbu toho dostupného nájemního bydlení a také případně na rekonstrukce stávajícího zanedbaného fondu nejenom pro účely sociálního bydlení – to je důležité – nejen pro účely sociálního bydlení, ale skutečně pro dostupné bydlení i pro střední třídu. Prostě levné nájemní bydlení. A představovali tak polštář, tyhle peníze, který těm obcím umožní stavět beze strachu z extrémního zadlužení.

Pátým bodem, který se už stihl odpracovat, byl rozvoj a stabilizace městské nájemní agentury. Takže v Praze jsme úspěšně otestovali a rozjeli pilotní projekt, který funguje jako most mezi těmi soukromými majiteli nemovitostí a lidmi v bytové nouzi. Dlužno poznamenat, uznávám, nebyl to první projekt v naší zemi tohoto typu, nebyl to rozhodně první projekt tohoto typu ani na světě. To asi všichni víme. My čerpáme z těch úspěšných zahraničních referencí, ale také z toho, jak dopadlo ověření tohoto konceptu u nás tady v České republice. V podstatě jde o to, že ta městská nájemní agentura si pronajme, respektive dostane svěřený byt od soukromníka, od majitele, kterému naopak garantuje ten včasný pravidelný nájem, garantuje tu správu toho bytu na jeho údržbu. No a město potom tyto byty dále pronajímá matkám samoživitelkám, třeba rodinám v tísni nebo třeba seniorům, kteří by na tom volném trhu s bydlení uspěli jenom stěží. Kvůli předsudkům třeba ta určitě nebude platit, je to samoživitelka, bude mít problémy, co já potom s ní tam v tom bytě, ještě bude mít ty děti, tak to přece bude problém to řešit nebo třeba tohle se řeší vyšší kaucí, tak na tu samozřejmě ta samoživitelka nemá.

To znamená tihle lidi si potom na tom běžném trhu s nájemním bydlením neškrtnou, a proto je důležité, aby tady byly ty městské nájemní agentury, ne pouze komerční nájemní agentury, protože samozřejmě komerční nájemní agentura se na to dívá úplně stejným způsobem, jakoby se na to díval ten soukromý vlastník.

A v té současné krizové situaci je skutečně tohleto naprosto nezbytné, protože i tohleto přidá zase nějaké desítky nebo stovky bytů podle velikosti města na ten nájemní trh, což je důležité pro to, aby ta pomoc fungovala a byla třeba i stabilní napříč tím městem, aby nevznikaly nějaké sociálně vyloučené lokality a podobně. No a to je právě ten rozdíl, paní ministryně, mezi námi dvěma, protože zatímco já ještě v době, kdy jsem měl tu čest zastávat pozici primátora našeho hlavního města, tak já jsem svůj starý byt, který jsem si koupil někdy v nultých letech, tehdy ještě mohli reálně si normální lidé kupovat byty na hypotéku samozřejmě, ale ještě to bylo jako zvládnutelné. Tak tenhle svůj byt já jsem vložil do městské nájemní agentury, dal jsem jim ho prostě do správy, za to jsem získal tu garanci, která tam je, ale taky jsem udělal dobrý skutek, protože v tom mém starém bytě teď bydlí samoživitelka se čtyřmi dětmi, samoživitelka se čtyřmi dětmi a samozřejmě ano, paní ministryně, já kdybych ten byt pronajal přímo na trhu, tak na tom samozřejmě vydělám více nebo když by ho svěřil nějaké komerční nájemní agentuře, tak já na něm samozřejmě vydělám více. Ano, ale jednak pro některé vlastníky může být atraktivní ta stabilita, protože samozřejmě komerční nájemní agentura vám může zkrachovat, co si na nich potom vezmete, město dost pravděpodobně jako nezkrachuje, protože tam je jako tenhleten benefit. Ale také je to o tom, že skutečně ten člověk přispěje k řešení krize dostupnosti bydlení, což je zásadní rozdíl oproti vám, která jste naopak zneužívala ten systém, který měl právě pomáhat lidem, kteří jsou v nějaké bytové nouzi a i v době, kdy jste byla místostarostkou nebo starostkou, následně poslankyní, teď jste ministryní a přesto ten systém stále zneužíváte sama nebo prostřednictvím jiných. To je úplně jedno. A ještě k tomu tam okupujete apartmán poblíž Pařížské ulice, protože vám to prostě jako není dost. A tohleto je výsměch z vaší strany všem lidem, kteří skutečně mají nějaký problém, jsou skutečně v nějaké bytové nouzi a potřebují pomoc. Protože člověk, který vlastně stojí na vrchu té struktury, která by měla ten problém řešit, měla by ten systém spravovat, rozvíjet a pomáhat lidem, tak ve skutečnosti ten systém zcela bezostyšně zneužívá. A to je ten zásadní rozdíl, paní ministryně, mezi námi dvěma. No, samozřejmě, že to není jediný rozdíl, paní ministryně, jak správně podotýkáte, třeba já nemám žádnou černou stavbu, představte si to, nemám černou stavbu. Zatímco vy tady máte jako jednu ze základních priorit ve stavebním zákoně to, abyste zvládla zlegalizovat svoje černé stavby, to je vlastně jediná vaše priorita v tom stavebním zákoně.

Další rozdíl mezi námi dvěma je například v tom, že já zvládnu vyplnit své majetkové přiznání, zatímco vy to nějak jako nezvládáte, protože vám tam jaksi uniklo údajně nějakých půl milionu korun nebo co. Takže vy nedokážete ani respektovat zákony této země. Potom samozřejmě se lišíme v tom, že já nemusím být vděčný žádnému šéfíkovi za to, že mě někde drží, protože naši politici jsou svéprávné osoby a ne podržtašky, které jsou dosazeny na ministerstva k tomu, aby tam přehazovali erární peníze do kapes Andreje Babiše. To je samozřejmě další rozdíl. No a asi poslední rozdíl je ten, že v momentě, kdy u nás by se objevil nějaký problém, že by se stala nějaká chyba, tak bychom pochopitelně s tím něco dělali a nedělali z toho cirkus a hysterické vystoupení, kde budeme tady dělat z toho doják se slzičkami a říkat, jaký jsme měli těžký život.

Zatímco potom se ukáže, že jste létala na exotické dovolené. Tak to je asi tak zhruba stručně výčet těch rozdílů mezi námi, paní ministryně. A přesto bych ale byl rád, kdybyste na mě nepokřikovala v rámci toho, když tady mluvím.

Každopádně pojďme dál. Bod 6 to je neméně důležitý bod. To je o nekompromisním boji proti spekulacím s byty a také regulaci krátkodobého ubytování typu Airbnb. Ty byty totiž mají sloužit k bydlení. K bydlení mají sloužit. Nikoliv jako anonymní investiční nástroje pro ukládání peněz, ať už zahraničních fondů anebo jako nelegální hotely v centrech měst. Tady dřív byl takový narativ, že to je přece trh, to se musí nechat fungovat. Jenomže ono kromě toho, že to zdražuje bydlení pro mladé, tak ono to samozřejmě také poškozuje život těch starousedlíků.

Protože jednak jde o nelegální konkurenci vůči těm existujícím hotelům, které musí plnit třeba ty hygienické nebo protipožární předpisy. To jsou záležitosti, které vytvářejí vlastně neférovou konkurenci. Druhá věc je, že ti lidé, co si koupili třeba historicky byt v tom domě, tak samozřejmě nečekali, že ta společná chodba, ze které oni vlastní určitý podíl, že ta bude sloužit jako koridor pro přístup k hotelovému pokoji. Takže samozřejmě očekávali, že se na té chodbě bude dít něco. A ono se tam teď děje něco jiného, protože je využívána jiným způsobem, což samozřejmě přímo ovlivňuje užívání jejich majetku, nejenom toho bytu, ale i té společné chodby, ve které, jak jsem zmiňoval, vlastní ten podíl.

A pochopitelně je tady ještě další aspekt a to je ten overturismus, paní ministryně, což je mimochodem také věc, kterou vy byste měla řešit z pozice ministryně pro místní rozvoj. Protože některé lokality jsou prostě likvidovány tou přemírou turistů. A ten důvod, proč tam je ta přemíra turistů, to byste nevěřila, paní ministryně, je ta, že oni se tam můžou ubytovat. Protože dokud ta města měla počet hotelů limitovaný územním plánem tak nebylo možné, aby tady fungovalo 10 000 dalších pokojů různě rozesetých po městě v nějakém quasilegálním režimu. Tak pochopitelně to do jisté míry i omezovalo počet turistů, který v tom městě nějakým způsobem funguje. To znamená, že nedocházelo k tomu přehlcení historických center, těch lokalit. A to nemluvím teď jenom o Praze, mluvím i o dalších turistických lokalitách, například v Českém Krumlově a podobně.

To znamená, tohle všechno dohromady, likviduje ta města jako taková, likviduje ty motory ekonomického růstu každé civilizované země. To znamená, ty naše kroky směřovaly k tomu, aby ty samosprávy dostaly do rukou efektivní legislativní nástroje pro regulaci platforem krátkodobého ubytování, které prostě vyčerpávají ten bytový fond, vyhánějí ty stálé obyvatele z historických center, způsobují růst cen nájmů pro běžné občany. A my zároveň prosazujeme opatření, která znevýhodní dlouhodobé držení prázdných, prázdných, spekulativních bytů, aby byli majitelé motivováni je nabídnout na trh k běžnému pronájmu. Protože, jak jsem zmiňoval, byt, který je prázdný, obci žádné peníze nepřinese. A to je ten zásadní problém, protože potom obec prostě nemá peníze na rozvoj toho bydlení a také na rozvoj infrastruktury.

Takže, další část mého projevu bych chtěl věnovat tomu, co chceme prosadit v té nejbližší budoucnosti. Protože my máme plán. Akční plán pro řešení krize dostupného bydlení. Ten tedy stojí na třech principech. My chceme stavět rychleji, levněji a chceme stavět tam, kde ten trh selhává. A nyní mi dovolte představit základní pilíře našeho plánu. Tedy, jak má vypadat komplexní a moderní bytová politika.

A ty body, je to 10 bodů, ty se prolínají vším, co v této oblasti děláme, co jsme už udělali, co prosazujeme. Ten akční plán dostupného bydlení, i s tím, co jsem zmiňoval, že už jsme udělali, to všechno najdete na našem novém specializovaném webu bydlení.piráti.cz.

Takže ten akční plán má 10 bodů.

Bod číslo 1 – Peníze obcím za výstavbu.

To je věc, která řeší ten základní problém, který já jsem tady zmiňoval. To znamená, že obce prostě teď nejsou motivovány k tomu, aby se stavělo. Protože, jak jsem zmiňoval, to přináší jenom náklady na infrastrukturu investiční i provozní. Jsou to prostě pro obec jenom další náklady. A to je problém. Takže my říkáme, musíme to vyřešit. Pochopitelně chápeme, že kdybychom otevřeli debatu o změně RUD, tak to bude apokalypsa. To Jsme tady párkrát měli. Spousta lidí nechápe, že se ten krajský RUD musí řešit dohromady s tím obecním, že to je komplexní problém, že to celý provázané a tak dále. Ještě jsme tady úplně, řekl bych, nenavnímali to, že ten RUD by měl mít nějaký motivační prvek. My jsme motivovali ty lidi k tomu, že skutečně tady budou ty obce investovat do inovací, to znamená třeba také investice do školství, mimochodem, do vzdělávání, aby tady vznikaly ty highseller jobs a podobně.

Takže to ne, to je naprosto jasné, že by zcela přesahovalo rámec té debaty o bydlení, ale něco s tím je nutné udělat. Prostě aby ty obce byly motivované tu výstavbu podpořit, aby byly motivované upravit své územní plány, které musí umožnit tu větší výstavbu. Takže my navrhujeme, aby obec automaticky získala 8 000 korun s DPH za každý nový metr čtvereční bytové plochy. To znamená u průměrného bytu 70 metrů čtverečních to dělá nějakých 560 000 korun, Což už jsou peníze, které mohou přispět tomu, že skutečně se ta infrastruktura v daném místě nějak zlepší. Je to také o tom, že v momentě, kdy chcete dosáhnout té společenské dohody, o které jsem tady mluvil, paní ministryně, že základním předpokladem toho, že se bude víc stavět, potřebujete prostě víc pozemků pro bydlení v obcích, kde musí to ty lidi chtít, abyste měla více pozemků, že to je ten klíčový ESET.*

Když neuděláte tuhle společenskou dohodu, nemáte pozemky, není kde stavět, nejsou byty. To je základní problém našeho stavebnictví v České republice.

Potom je druhý problém. To je o pracovní síle, pochopitelně. To tady asi úplně nevyřešíme. Respektive, mohli bychom to řešit, ale vy pro to nic neděláte. Ale k tomu se ještě dostaneme. Ten problém je tedy v tom, že obce nejsou nijak motivovány. To je ten problém.

Takže, 8 000 korun s DPH za každý postavený metr bydlení. Tím tedy získají obce finanční motivaci podporovat novou výstavbu. To znamená, že to začne konečně fungovat tak, jak má. Ty peníze by měly být účelově vázané. To znamená, měly by jít výhradně na veřejnou infrastrukturu, školy, školky, dopravu. To je důležitá součást bydlení. Sítě, které ta nová výstavba potřebuje. Ten princip je jednoduchý. Prostě kdo umožní stavět, tak získá další zdroj na zásadní infrastrukturu, další obecní bytovou výstavbu a rekonstrukce.

Inspirace je v kanadském Housing Accelerator Fund, kde tedy federální vláda finančně odměňuje obce přímo za deregulaci a také za zrychlení povolování. Takže my stejný princip chceme zavést i v České republice. V České republice pochopitelně zapojení developerů nad rámec tady tohoto základu bude samozřejmě i nadále možné. To nevylučuje to, že bychom mohli nějakým způsobem třeba vybírat kontribuce a podobně. Nicméně, tohleto má být skutečně základ.

Bod číslo 2 našeho akčního plánu pro zlepšení dostupnosti bydlení je oblast zrychlené výstavby. Je to o tom, že – jak jsem zmiňoval – příprava staveb nesmí trvat roky. Musí to trvat maximálně měsíce. Takže, problém je v tom, že procesy územního plánování jsou v tuto chvíli extrémně zdlouhavé. Ten problém, když se na to podíváte, jak to tedy funguje, tak Metropolitní plán například jsme v Praze začali dělat zhruba někdy v roce 2012. To bylo zadané nově. Začal se dělat a schvalovali jsme ho včera. To znamená v roce 2026. Takže tady vidíte, 14 let přípravy územního plánu.

To jsou ty roky, o kterých se mluví v těch studiích, když se říká, že výstavba dlouho trvá. To není o tom povolování. To je totiž o tom procesu územního plánování, protože jak jsem zmiňoval, základ je mít pozemky. Obce teď nejsou motivované, takže je potřeba zařídit motivaci. Na to tam je ten bod číslo 1. Teď tedy jsme, řekněme, obce motivovali a obec by chtěla, jenomže stávající proces územního plánování to neumožňuje, neumožňuje dělat rychle. To znamená, musíme dát obcím nástroje, aby to mohly dělat rychle, když už jsou motivovány.

To znamená, že by to mělo fungovat tak, že tedy budou v tom území dopředu zajištěna všechna stanoviska typu památkáři, sítě, příroda a investor potom bude potřebovat jenom základní povolení. Takže, fungovat to bude tak, že se obejdou všechna potřebná povolení, která nebudou potřeba. Ne proto, že by nebyla potřeba, ale protože prostě ty veřejné zájmy budou pořešeny v rámci vyhlášení zóny zrychlené výstavby. Protože samozřejmě ochranu veřejných zájmů nesmíme opomíjet, ale prostě to jde dělat i lépe.

Takže, ta věc bude potom schválena nakonec na zastupitelstvu. To znamená vlastně stejným orgánem, jako teď schvaluje územní plán stávající. To znamená, není to žádná absurdní, nesystémová záležitost, jakou navrhujete vy s tím, že rada města bude moci poskytovat výjimky z územního plánu. To je úplné zprznění systému rozhodování, který je zavedený a který vlastně dává smysl.

No, a v území akcelerační zóny se tedy připraví dopravní řešení, zajistí se vyjádření k sítím, zajistí se památková péče, ochrana životního prostředí a tak dále. To znamená, investor potom už jenom bude mít zcela základní povinnosti v rámci řízení a velká část papírování bude přichystána předem.

Takže náklady na přípravu ponese město. Investoři se budou zpětně podílet podle velikosti plochy, kterou zastaví, na těch nákladech. Jinou formou, ne formou ztraceného času. Čas jsou peníze. Takže ne formou ztraceného času, ale skutečně jejich příspěvkem třeba do toho území, anebo předáním nějakých bytů městu, které jim tady připravilo pro to podmínky. To je prostě všechno otázka nějaké dohody, kterou schválí v konečném důsledku zastupitelstvo.

Dalším bodem je koncept takzvaného patnáctiminutového města nebo chcete-li města krátkých vzdáleností. Já jsem tady v době, kdy jsem byl primátorem našeho hlavního města, přivedl architekta a urbanistu Carlose Morena, což je Francouzsko-kolumbijský vědec, univerzitní profesor, který se právě zabýval rozpracováním konceptu města krátkých vzdáleností ve spolupráci s Anne Hidalgo – to je někdejší pařížské starostka – a řešili jsme právě spolu, jakým způsobem tady u nás by bylo možné koncept patnáctiminutového města uchopit.

Protože naše města se nemohou jenom tak bezuzdně rozlévat do polí a lesů, jako třeba vy máte problém s tou černou stavbou, že jo. (Obrací se na ministryni Mrázovou.) My musíme stavět do výšky a musíme stavět tam, kde už infrastruktura je. To znamená u metra, u vlaků. Takže chceme zavést povinnost minimální hustoty zástavby v docházkové vzdálenosti od klíčových zastávek. Takže jak by to mělo fungovat konkrétně? Mělo by se tedy růst správným směrem, ne do šířky, ale do výšky, v okolí metra, vlakových nádraží tramvajových uzlů. Klidně i můžeme říct trolejbusů, protože prostě to je ekologický způsob dopravy.

Stojí třeba rodinné domy s jednou rodinou na pozemku, kde by mohlo bydlet 5, 6, 8 rodin v nějakém bytovém domě. Takže ta infrastruktura, ať už je to metro, kanalizace nebo třeba školky, školy, obchody, ta tam už dávno existuje. Čeká na využití a to bychom měli využít. Tedy, neměly by vznikat předražené satelity na konci světa, kam musí lidé každý den dojíždět autem, protože to samozřejmě přináší další a další náklady na infrastrukturu, což zaplatí město, samozřejmě. Kdo staví ty silnice?

I když lidé budou dojíždět MHD, tak je tady další problém. Samozřejmě MHD je dotovaná. Nebo nemusí to být MHD, může to být obecně veřejná hromadná doprava, ale prostě zase jsou to další náklady dotované opět z veřejných rozpočtů. Navíc prostě od určité hustoty vám veřejná hromadná doprava přestává fungovat – obecně ten koncept – protože prostě vozíte jenom vzduch, nevozíte lidi, protože nedává moc smysl v nějakém hustém intervalu obsluhovat liduprázdné končiny satelitů, kde se lidi jezdí jenom vyspat.

Takže města se nám potom rozlévají do krajiny. To je ta sídelní kaše. To je možná termín, který jste už slyšela, paní ministryně. Infrastruktura nových čtvrtí, když se tedy staví separátně, stojí obrovské peníze. Bohužel potom ale stále se nevyřeší problém nedostupnosti toho centra.

Takže v krajských městech nám tady v docházkové vzdálenosti od hlavních dopravních uzlů leží tisíce nevyužitých nebo podvyužitých pozemků a bohužel současná pravidla zástavbu znemožňují. Takže z toho důvodu chceme zavést princip patnáctiminutového města, hustší zástavbu budeme cíleně soustřeďovat do okruhu, do nějakých, řekněme, 15 minut chůze od zastávek vlaku, tramvaje, autobusového nádraží, klidně metra, kapacitních autobusových linek, trolejbusů a tak dále. Takže obce budou mít ze zákona povinnost upravit své územní regulace, územní plán, územní studie, regulační plány tak, aby tedy v okruhu do 15 minut chůze od klíčových zastávek veřejné dopravy umožňovaly bytovou výstavbu o minimální hustotě 200 obyvatel na hektar v Praze, 150 obyvatel na hektar v krajských městech a 100 obyvatel na hektar v malých městech. A stát poskytne metodiky a stanoví obecné parametry, zvláštní pravidla třeba pro památkové zóny, protože jenom tímhle způsobem může vzniknout hustá zástavba podél dopravních uzlů, jakou můžeme vidět třeba v Kodani nebo ve Vídni – to jsou, řekněme, takové učebnicové evropské příklady.

Za čtvrté chceme, aby obec byla aktivním stavitelem. To znamená, aby skutečně obce nebyly jenom pasivními přihlížejícími, ale aktivními hráči v tom systému. Pozemek dneska tvoří až 30 procent ceny bytu. A my chceme ten podíl snížit na, řekněme, 10 až 15 procent tím, že ty obce budou aktivně vykupovat a zasíťovávat pozemky, budou je buď samy stavět, nebo ty pozemky prodají a při prodeji stanoví jasnou podmínku maximální možné výše nájmu za metr čtvereční.

Takže jak by to mělo tedy přesně fungovat? Mělo by to fungovat tak, že – poměrně logicky – teď tedy soukromí developeři logicky staví tam, kde to je výhodné pro ně, že jo, od toho tady jsou, aby vytvářeli zisk, ne řešili dostupnost bydlení. Takže nestaví tam, kde by to třeba město nebo jeho obyvatelé nejvíc potřebovali. Náklady na pozemek přitom tvoří nějakých 20 až 30 procent celkové ceny bytu. A jsou jednou z hlavních příčin zdražování bydlení v posledních letech. A v České republice bude vždy potřebná podpora bydlení pro lidi s běžnými, s průměrnými a podprůměrnými příjmy. Takže dnes čelíme situaci, kdy i pracující lidé s běžnými příjmy často na důstojné bydlení nemají šanci dosáhnout.

Takže řešení je v tom, že obec přestane být jenom pasivním regulátorem a stane se skutečně aktivním hráčem na trhu, tedy bude aktivně vykupovat a připravovat pozemky k výstavbě, zasíťuje je a buď rovnou postaví obecní nájemní byty, nebo ty pozemky prodá developerům či bytovým družstvům. A při tom prodeji stanoví jasnou podmínku maximální možné výše nájmu za metr čtvereční nebo s dalšími podmínkami typu převedení části bytů obcí na dostupné nájemní bydlení a vybudování infrastruktury. A cílem je předvídatelný rozvoj obce. A chceme také, aby se využívaly takzvané PPP modely, kdy soukromý developer část bytů předá obci za zvýhodněných podmínek. Takže chceme, aby obce byly podporovány skrze finanční podporu, skrze výhodné úvěry. Takže chceme obnovit úvěrové dotační programy na už připravené projekty bytové výstavby, které bohužel se kvůli vám zastavily a stále stojí i přes vaše plané sliby, a cílem je, aby se snížil podíl pozemků na ceně bytu z dnešních 20 až 30 procent na nějakých, řekněme, 10 až 15. A ta inspirace je třeba v Helsinkách, kde – Helsinky vlastní tedy 70 procent půdy ve městě, Vídeň třeba 60 procent a výsledkem jsou skutečně ekonomicky smíšené čtvrti (best get?), kde vedle sebe bydlí různé příjmové skupiny.

Za páté. Pátý bod – jsme tak zhruba v půlce – je modulární a typová výstavba. Každý dům totiž nemusí být unikátním uměleckým dílem. Tak by vám vysvětlili architekti, co tomu rozumí, tak... je to o tom, že když chcete město stavět, aby k něčemu vypadalo, tak tam potřebujete přece jenom nějaký podíl takových těch obyčejných krabic nebo jak bych to jako řekl, aby právě vynikly solitéry, které jsou připraveny s nějakou unikátní architektonickou vizí, protože jinak by prostě to celé zaniklo.

Chceme, aby se podporovaly dřevostavby, chceme, aby byla podporována prefabrikace, protože ta výstavbu zlevní, taky zrychlí. Já jsem ze Zlína, takže já k prefabrikaci mám takový speciální ještě vztah samozřejmě. Pokud jste fandové funkcionalismu a prefabrikované výstavby, tak rozhodně Zlín, je to pravé ořechové pro vás – ostatně to bylo místo, kde se začínalo s prefabrikovanými stavbami. Tam vlastně vznikl koncept „sekat to jak Baťa cvičky“. Nejdřív tedy sekali jako Baťa cvičky rodinné domky, že jo, jsou ty půldomky, potom tedy začali sekat jako Baťa cvičky větší bytové domy, panelová výstavba, potom to tedy bohužel zmršili komunisté, kteří prostě obětovali urbanistickou kvalitu sídlišť vůči tomu, aby se stavělo tedy ultra levně. Takže prostě místo nějaké kompozice začali stavět tak, že (Gestikuluje a ťuká do pultíku.) se prostě udělala jeřábová dráha a jelo to skutečně jako pásová výroba. Tak to samozřejmě věci neprospělo, nicméně přece jenom na dobře plánované prefabrikované výstavbě, která tvoří město krátkých vzdáleností a skutečně je tam zaměření na kvalitní urbanismus, tak potom problémy netvoří. Tady v Praze – například se můžete jet podívat do Ďáblic. Sídliště Ďáblice je často citováno a uváděno jako příklad toho, že je tady sídliště, prefabrikovaná výstavba, ale s kvalitním urbanismem, který je mimochodem zajištěn tím, že v prostoru mezi domy, že tam jsou vyloučena auta, mimochodem.

Takže modulární stavby jsou výhodné i v tom, že nepotřebují nějaké individuální stavebně-technické posouzení, což tedy značně zkracuje dobu i náklady na výstavbu, protože pochopitelně stavební řízení má jako několik aspektů, že jo. Jednak je to to, že když vám tam přelézá územní plánování, tak potom tam řešíte územní řízení a tohleto... tak to jsem říkal, to se musí vymístit dopředu, od toho jsou zóny zrychlené výstavby, a potom samozřejmě nějakou část stavebního povolení tvoří zase stavebně-technické posouzení, to je ta druhá půlka. Takže když zkombinujete modulární výstavbu v zónách zrychlené výstavby, tak už prakticky není co povolovat, do jisté míry by se dalo s lehkou nadsázkou říct, že potom už povolení můžete vydávat třeba na poště, protože tam už vlastně není co povolovat. A když není co povolovat, tak taky není proč by tam potom to povolování drhlo. Takže to je cesta, jakým způsobem je možné ten proces výrazně zrychlit.

Takže zatímco teď se tedy každý bytový dům projektuje prakticky od nuly, tak – a projektová dokumentace tvoří nezanedbatelnou část nákladů, a to nepočítáme čas vynaložený na přípravu toho – tak výsledkem jsou potom prostě drahé, pomalé projekty, které odrazují menší investory i obce. A to je problém. Takže my podporujeme třeba využití prefabrikovaných staveb, využití dřevostaveb, chceme, aby vznikla státní knihovna typových projektů pro obecní projekty, takových, které jsou už jednou schválené, opakovatelně použitelné. Tyhle návrhy bytových domů nebudou potřebovat potom individuální posouzení, to vychází z nějaké inspirace, třeba z Japonska nebo z Finska, musí se to jenom zasadit trochu do lokálních podmínek, to samozřejmě je vždycky trochu potřeba – a chceme podpořit prefabrikovanou a modulární výstavbu domů, včetně dřevostaveb, jasnou certifikační cestou, abychom usnadnili přístup na trh inovativním řešením.

Takže připomenu, v Kodani například tvoří modulární výstavba přes 30 procent nových bytů. Ještě jednou, přes 30 procent nových bytů, paní ministryně. To je ta cesta, jak zlevnit výstavbu.

Za šesté – bod – konec povinných parkovacích minim. Ten problém je teďka v tom, že povinnost postavit to parkovací místo ke každému bytu zdražuje ten byt třeba o 1 milion korun. Takže v centrech měst, kde lidé auto třeba ani nepotřebují, v Praze – připomenu – třetina domácností nemá auto, tak je to nesmysl. Samozřejmě, když dvě třetiny domácností to auto mají, tak asi lze předpokládat, že tu garáž budou chtít, tak ty nechť si to zaplatí, proč ne, ale není důvod, proč to nutit té třetině, co to auto nemá. Protože co s tou garáží, respektive garážovým stáním potom bude dělat? To není ani sklep, že byste si tam uskladnila brambory. To je prostě místo, které potom k ničemu nevyužijete.

Takže nechme na trhu a nechme na developerech, kteří tomu trhu rozumí, kolik těch míst postaví. V Austinu například po zrušení těchhletěch norem klesly nájmy o 25 procent. 25 procent. Připomenu, to je v zemi, která auta má fakt ráda – v Americe, Austin v Texasu. Takže to není o tom, že by někdo neměl rád auta. To je jenom o logickém přístupu k tomu problému.

Takže bez ohledu na to, že ty stavby teďka stojí třeba u těch dopravních uzlů, tak teď jsou vyžadována ta parkovací místa. A to je problém, protože to potom platí ty náklady i ti, co to auto nemají, parkovací místo nevyužijí. To je prostě přežitek z doby, kdy se ta města plánovala primárně pro auta. To už jsme dále. Dnes chceme plánovat města pro lidi.

A dnes tedy tahleta pravidla brzdí výstavbu, zdražují bydlení, zabírají místo, kde by mohly stát další byty. A to uvolnění těch parkovacích norem tedy samozřejmě neznamená, že ta parkoviště zmizí, jenom to rozhodne o tom, zdali tam to parkovací místo má, nebo nemá být. Ne zákon, ne legislativa, ale skutečná poptávka. Já vám doporučuji někdy, kdybyste se chtěla, paní ministryně, třeba trochu dovzdělat tady v téhle oblasti, prezentaci od Petera Bednára. To je architekt, urbanista.

Já jsem kdysi se s ním domlouval, že bych ho udělal tehdy, když jsem byl ještě primátor, svým zmocněncem pro parkování. Ale potom vy jste tady začali nějak jako množit ty zmocněnce, takže pak už nám to přišlo jako trapné využívat ten koncept zmocněnců. Vy už máte těch zmocněnců víc než ministrů pomalu. Tak to už jako vlastně smysl nedává. Ostatně ani vy se nejste schopná věnovat tomu stavebnímu zákonu sama, musíte na to mít zmocněnkyni, což mi přijde už jako úplně bizár, protože to by přece měla být vaše práce a vaše zásadní priorita, aby ten zákon skutečně byl. Vy byste se tomu měla osobně věnovat.

Takže to řešení tedy, abych se vrátil k těm parkovacím minimům, je, že je zrušíme nebo výrazně omezíme povinná parkovací minima v těch místech, kde prostě jsou zbytečná, tedy tam, kde je v docházkové vzdálenosti metro, vlaková stanice, hlavní dopravní uzly. To znamená princip tam, kde lidé už dnes jsou schopní bez toho auta bez problémů fungovat. To jsou prostě i ty oblasti, kde město určí třeba to jako prioritu pro dostupné bydlení, protože tam zajišťuje MHD.

A ten developer bude moci ta parkoviště samozřejmě postavit podle té skutečné poptávky, ale nebude k tomu nucen. Protože, paní ministryně, to bych byl rád, kdybyste si zapamatovala, nelze se pronormovat ke kvalitní architektuře. Nelze uzákonit tuhle záležitost. To je prostě věc, kdy je nutné přece jenom odstoupit od těch norem a nechat, ať to rozhodne někdo, kdo tomu skutečně rozumí v tom daném kontextu.

A ta inspirace, jak jsem zmiňoval, je například v Austinu ve státě Texas, který zrušil jako první velké americké město parkovací minima. To vedlo k poklesu reálných nájmů o 25 procent. Také na Novém Zélandu zrušili v některých městech parkovací minima. To bylo součástí té reformy, která vedla k nárůstu stavebních povolení o více než 40 procent během dvou let.

A dostáváme se k dalšímu bodu, konkrétně k bodu o zdanění prázdných bytů a spekulací. Protože ty byty mají být domovy, a ne hotely pro turisty. Proto chceme, aby to zdanění bylo rozděleno do čtyř kategorií. Tedy nejnižší by měla být pro ty, co bydlí ve vlastním, pronajímají to dlouhodobě. Potom vyšší by ty daně měly být pro spekulativně prázdné byty. Plus je tam samozřejmě ta specialita 68násobné zdanění nemovitostí ruských rezidentů. To znamená, teď tady máme ty tisíce prázdných bytů. To tedy vyplývá ze studie vašeho ministerstva, která vycházela z dat o sčítání domů, bytů, obyvatel. Ti majitelé často spekulují a čekají, až ty ceny vzrostou. Jenomže ty byty mají být skutečně především domovy. Lidé v nich mají bydlet. Na tom, předpokládám, že se shodneme.

Kromě toho také často leží ladem nějaké stavební pozemky, kdy developeři čekají, až se jim víc vyplatí stavět. Tady poměrně nedávno se nechal slyšet největší developer v České republice, že pozastavuje stavební projekty na rok a bude čekat, až se mu zlevní ty vstupy, což asi nebyl úplně dobrý nápad, protože ony tedy ty vstupy šly výrazně nahoru. Třeba i ten polystyren se vyrábí z ropy, která je teďka prostě dražší kvůli tomu, co se děje v Íránu. Tahle sázka panu Kunovskému asi úplně nevyšla.

Nicméně tohleto přesně ukazuje, že tady není teďka motivace k tomu, aby developer skutečně stavěl, rychle zaplňoval ty proluky ve městech, aby ty pozemky neležely ladem, nebyly to takové díry v uliční frontě. A to samozřejmě není dobře.

Takže my chceme, aby skutečně tady byla ta ekonomická motivace. A konečně to využívání bytů jako hotelových pokojů, to vede k tomu, že je méně bytů k pronájmu. Taky se snižuje kvalita života lidem, kteří vedle těch Airbnb bytů bydlí. A přitom obec musí tedy platit a udržovat tu infrastrukturu. A to je ta věc, kterou jsem tady už zmiňoval. Jsou ty silnice, kanalizace, osvětlení, školy a tak dále. A to všechno musíte dělat bez ohledu na to, jestli v těch domech někdo bydlí nebo ne.

A každý prázdný byt, dům nebo třeba nevyužitý pozemek taky vytlačuje tu výstavbu dál do polí místo toho, aby v tom městě žili skuteční lidé, kteří nakupují třeba v těch místních obchodech, posílají tam děti do školy, zapojují se do života města a zvyšují tak významně soukromé i veřejné výdaje na dopravu: se tímhletím zvyšují, protože ti lidi tam nejsou. Protože jak jsem zmiňoval, to je prostě všechno dotovaná záležitost, která nemůže fungovat bez toho, aby to město nějak podporovalo.

A samozřejmě problém je i v tom, že tady je ta nízká daň z nemovitosti. To prostě majitelé netlačí k tomu, aby se ten byt pronajal, prodal nebo tam někdo skutečně bydlel, nebo aby na tom pozemku začali stavět. Prostě ta spekulace se vám teď vyplácí. A město na to doplácí.

Řešení je poměrně jednoduché. Ty rezidenční nemovitosti by pro účely zdanění měly být rozděleny do takových čtyřech kategorií. Za prvé tedy obývané majiteli, za druhé dlouhodobě pronajímané, ze třetí dlouhodobě prázdné a ruské majetky – čtvrtá kategorie. Ty byty, ve kterých člověk bydlí nebo u nich bydlí osoba blízká, prostě máte to na vlastní bydlení, to by mělo být zdaněno nejnižší daní, v podstatě obdobnou tou aktuální a obdobnou té aktuální výši daně z nemovitosti, která je nízká. Relativně nízkou daní by měly být také zdaněny domy a byty, které majitel tedy dlouhodobě pronajímá, to znamená, má to na kšeft, ale ještě to využívá pro to dlouhodobé bydlení někdo jiný. Takže vlastně to přispívá k tomu řešení toho problému, protože to ten pronájem je součástí řešení bytové krize. To není problém a priori.

Ale měla by se penalizovat spekulace a nečinnost, tedy vyšší sazba daně by se měla vztahovat na nemovitosti, které jsou dlouhodobě prázdné, tedy nejsou využívány k bydlení. Pochopitelně tam musí být nějaké výjimky pro určité specifické životní situace, kdy ten byt je třeba dočasně prázdný kvůli tomu, že já nevím, tam probíhá rekonstrukce, nebo máte třeba situace, kdy jsou nějaké jako vážné zdravotní důvody, máte dědická řízení a podobně.

Tohle je samozřejmě situace, kdy to je nutné řešit. Pochopitelně tady jsou jiné objekty, které třeba jsou určeny k rekreaci. Takže tam samozřejmě to je věc, kdy tyhle nemovitosti se nebudou počítat do toho poolu těch, co by tam měly být tyhlety čtyři kategorie.

A ta speciální sazba daně ještě, o které jsem mluvil, ta 68 násobná by potom měla platit pro ty ruské nemovitosti. A to je věc, kdy tedy navrhujeme to 68 násobné zdanění. A také navrhujeme, aby obce měly více volnosti v tom, jak stanovit tu daň, protože přece jenom si nemyslíme, že tady v Praze má mít nějaké ministerstvo – no offence v tomhle případě – patent na to, jak tu situaci potřebují kde řešit na druhém konci republiky. Takže podobně jako třeba v Chorvatsku nebo Velké Británii by každá obec měla mít možnost si upravit přesně, o kolik zvýší tu daň pro prázdné nemovitosti k bydlení. A ty výnosy pochopitelně mají zůstat v té obci a jít na dostupné bydlení.

Druhý princip tedy je o tom, že města a obce budou mít silnější pravomoc víc zdanit konkrétní stavební pozemky, které dlouhodobě leží ladem. Takže pokud je pozemek v tom územním plánu určený ke stavbě, nic se na něm několik let neděje, no tak daň by měla mít ta obec možnost navýšit podobně jako u těch prázdných bytů.

Ještě je tam princip třetí, kdy skutečně chceme regulovat to ubytování turistů v bytech. To znamená, že je potřeba přimět platformy, které to ubytování zprostředkovávají, aby městům poskytovaly data o tom, které byty slouží jako hotelové pokoje a neslouží tedy k bydlení. Takže my proto budeme pokračovat v té snaze zvýšit možnosti obcí, zajistit, aby byty sloužily opravdu k bydlení.

Bod osm z deseti. Levné energie a podpora zateplení. Bydlení nejsou totiž jenom zdi, stropy, podlahy, to jsou také účty. A bohužel tahle vláda vytunelovala ten program Nová zelená úsporám, takže my chceme prosadit nulové DPH na investice do energetické soběstačnosti, do zateplení, do solárů, podpořit tu komunitní energetiku, a tím pádem zlevnit celkové náklady na bydlení, protože domácnosti teď nemají dostupnou podporu zateplení, fotovoltaiky, tepelných čerpadel. A to je velký problém.

Takže my chceme obnovit stabilní, předvídatelnou podporu těchhle opatření, prosadit to nulové DPH. To je nejrychlejší a nejlevnější způsob, jak nakopnout ty investice do téhle oblasti bez nároku na státní rozpočet. Chceme zavést chytré tarify motivující ke spotřebě v době, kdy to síť potřebuje. Podpořit tu komunitní energetiku, aby lidé mohli energii sdílet, vyrábět, spravovat společně. A chceme také zrušit nesmyslné omezení možností čerpat dotace pouze na objekty, kde se dosud bydlelo, protože ty dotace mohou být naopak velice výhodné, aby se využily na stavby třeba v centrech obcí, které jsou momentálně neobyvatelné, ale jejich rekonstrukcí by se vytvořilo dostupné bydlení.

Bod devět, blížíme se k závěru. To je ten zákon o podpoře bydlení, ale v té původní verzi. To znamená, my navrhujeme držet se tady původní verze zákona o podpoře bydlení, protože to není žádná charita. To je skutečně moderní, udržitelné řešení té bytové krize, které pomáhá lidem i městům, posiluje tu sociální stabilitu, vrací solidaritu tam, kde to dává největší smysl.

Piráti ve vládě v letech 2002 až 2024 přichystali ten zákon o podpoře bydlení. To je skutečně odzkoušené systémové řešení, které vychází z té praxe. Je schopné pomoci lidem v bytové nouzi i těm, kteří se do ní mohou dostat. A ten zákon přinášel pomoc pro více než 1 milion obyvatel ohrožených bytovou nouzí včetně nějakých 160 000 lidí, kteří už dnes žijí bez jistoty domova. Takže my stojíme za tou původní verzí zákona, která znamenala reálnou pomoc lidem a ekonomicky smysluplnou investici, protože tady existují jasné studie, které říkají, že ty investice do dostupného bydlení se vrátí během 5 let, protože už dnes nás to stojí nějaké 4 miliardy ročně.

4 miliardy, které prostě stojí to, když musíte řešit ty problémy, když lidé ztratí bydlení. A to nepočítám v to dopady, které to má na životy těch lidí jako třeba rodin nebo dětí, protože v momentě, kdy ty děti jsou třeba na ubytovnách, no, tak samozřejmě tam nemají dostatečný prostor k učení, nemají tam tu možnost se kvalitně vzdělávat. A to samozřejmě má vliv na jejich studijní výsledky a v konečném důsledku také na to, jakým způsobem oni potom fungují, jaké to vzdělání získají.

Takže my tedy navrhujeme, aby zůstalo zachováno to, co tam je, aby tam byla ta kontaktní místa pro bydlení, ale ne na úřadech práce, ale skutečně aby to byly dostupné poradny pro občany v každém regionu, které nabízí to odborné poradenství v oblasti bydlení, finanční rady, informace o dávkách a možnostech podpory. Prostě tak, aby skutečně ta česká bytová politika se opírala o principy férovosti, dostupnosti a efektivity, aby na to bydlení dosáhli i ti, kteří poctivě pracují, ale ten jejich příjem nestačí na komerční nájmy. Proto tam chceme mít garance pro majitele bytů. To jsou ty městské nájemní agentury, jak jsem o tom mluvil, tak aby se odstranily obavy ze spolupráce, kdyby třeba ten nájemník způsobil škodu, oprava by se hradila z toho garančního fondu a podobně.

Potom je tam ta asistence v bydlení, to znamená služba, která pomáhá přímo domácnostem, které ztratily návyky běžného bydlení nebo potřebují pomoc se za bydlením a nastavením chodu domácnosti v tom novém místě. Připomínám, že to, co nám ukazují výsledky empirické, tam, kde to bylo úspěšně odpilotováno, je to, že když pomůžete těm rodinám s tím bydlením, tak oni si ho udrží v 80 až 90 procentech případů. To jsou výsledky z reálných projektů, které se už uskutečnily.

A tohleto je ta zásadní věc, kdy na základě toho můžete postavit ten Business Case, tedy že když do toho investujete nějaké peníze, tak ono se vám to vrátí. A vrátí se vám to rychle, vrátí se vám to do 5 let právě díky nižším nákladům, třeba na to náhradní ubytovávání, na ty dávky, na řešení bezdomovectví, protože ty lidi prostě vrátíte do normálního života, oni začnou normálně chodit do práce, tím pádem platí daně. Samozřejmě tím posílí i náš pracovní trh, který trpí nedostatkem pracovníků.

Není tak daleko ta doba, kdy pan Babiš chtěl dovézt 40 000 nebo kolik těch migrantů ze Sýrie, že jo, aby mu pracovali na těch jatkách. Nevím, jakou měl představu teda, že tam budou s tím vepřovým nějak pracovat. Nevím, asi to neměl úplně domyšlené.

Ale každopádně my bychom uvítali, kdybychom umožnili tady našim lidem, kteří chtějí pracovat, tak, aby pracovat mohli, například tak, že budou tady služby pro předškolní vzdělávání dostatečně dostupné anebo právě tady že vyřešíme ty lidi, který jsou v nějaké šedé zóně mimo systém a podobně.

No a pak tady máme desátý bod. To je tedy o tom, že chceme, aby tady byl nějaký důstojný standard pro zranitelné osoby. Protože my potřebujeme zajistit i bydlení pro lidi s handicapem, bydlení pro seniory bydlení pro děti opouštějící dětské domovy a pochopitelně také bezbariérové byty pro lidi, kteří jsou třeba na vozíku nebo mají nějaký pohybový handicap.

Ono to není jenom o tom, že zrovna musíte být paraplegik, abyste potřebovali bezbariérový byt. Prostě jsou tady i jiní lidé, kteří třeba nemají obě dvě nohy zdravé, což samozřejmě může být obtížné pro lidi, kteří tenhle handicap nemají, to vlastně takto vnímat. Takže tady nám teď chybí záchranná síť bydlení pro lidi s handicapem, pro osamělé seniory, pro děti opouštějící dětské domovy, další zranitelné skupiny včetně také těch krizových bytů pro rodiče s dětmi, kteří mají zkušenosti třeba s domácím násilím. To je velký problém.

A ty obecní byty je proto dobré připravovat a rovnou stavět už tak, aby měly, respektovaly ten bezbariérový standard právě kvůli tomu, že mohou být potom využívány pro ubytování lidí se speciálními potřebami. Takže je dobré to respektovat jak při těch rekonstrukcích, tak i u těch novostaveb. Jsou samozřejmě ty vícenáklady s tím spojené, jsou potom mnohem nižší.

Také je důležitá výstavba komunitního bydlení, rozšiřování kapacit chráněného bydlení a obcemi spravovaných ubytoven. To je nezbytné z důvodu toho, aby tady z lidského neštěstí netěžili nějací obchodníci s chudobou. Prostě tak, aby v každé větší obci bylo řešení pro lidi, kteří by jinak skončili na ulici nebo v těch často velice pochybných soukromých ubytovnách.

Takže závěrem mi prosím dovolte zopakovat, že my se teď skutečně nacházíme v situaci, kdy bydlení v České republice je takovou tikající bombou, ta dopadá na celou společnost včetně střední třídy. A je opravdu neudržitelné, aby Češi museli na byt šetřit teď nejdéle v celé Evropě. Je nepřípustné, aby tady byl\ spekulativně prázdné stovky tisíc bytů, zatímco rodiny nemají kde žít.

Takže já vás vyzývám k opuštění těch polovičatých řešení a k přijetí skutečně systémového řešení, které odblokuje výstavbu v akceleračních zónách, v těch zónách zrychlené výstavby rezidenčního bydlení, bude finančně motivovat obce skrze DPH a také umožní municipalitám, aby se staly aktivními staviteli. Protože střecha nad hlavou, to je základní lidská potřeba, to není žádný luxus. A je skutečně naší povinností zajistit pro občany takové legislativní prostředí, kde dostupné bydlení bude opět realitou, nikoliv jen nesplnitelným snem. Děkuji.