Nicméně text byl samozřejmě doplněn vysvětlivkami, učitelé zrovna tak samozřejmě uvyklí nejen neznámá slova, ale i méně srozumitelné, dobově podmíněné nebo archaicky formulované části textu dětem vysvětlovat. Ostatně mohu dosvědčit, že dobří učitelé to dnes dělají stejně.

Kromě toho, srozumitelnost textu nestojí a nepadá s tu a tam se vyskytujícím neznámým slovem. Pozornější čtenář si význam často domyslí z kontextu. Jestliže čtu právě v té Babičce, že kovářka slíbila Viktorce cosi proti uhranutí zřejmě nedobrým člověkem, že jí to zavěsila na krk, pak i když neznám přesný význam slova „škapulíř“, mám dosti konkrétní představu, o co asi jde a k čemu to slouží. Dnes dokonce více než před těmi padesáti roky, protože dnešní společnost je přes všechnu technizaci a vnější racionalitu zřetelně pověrčivější. Třeba při přijímacích zkouškách na osmileté gymnázium, navzdory tomu, že se k nim zpravidla hlásí nadanější část populace,  jsem snad nezažil dítě, které by na lavici nemělo aspoň nějakou drobnost pro štěstí a jako ochranu před neúspěchem. V podstatě škapulíř!

Zažíváme v posledních létech zvláštní renesanci národovectví, jíž jsme měli za dávno přežitou. A nemám teď na mysli minoritní extrémní proudy různých pouličních „Nicnežnárodů“. I v seriózních politických kruzích a diskusích se to „národními zájmy“ jen hemží.  Čekal bych tedy, že úměrně tomu poroste zájem i o národní kořeny, o českou historii. A jak jinak než přes klasickou literaturu, aspoň pro většinu, která se jen těžko bude prokousávat odborným jazykem vědeckých historických textů?  Zřejmě už jen odborníci a malá část vzdělanějších vrstev  něco tuší o rukopisných bojích, které se odehrávaly převážně v 19.století. Bojů o literární falza,  která měla dokazovat starobylost českých literárních památek, jazyka a zprostředkovaně tak zrovnoprávňovat a legitimizovat český národ mezi ostatními evropskými národy, zejména pak měly ukázat, že se plně vyrovná německému rivalovi .