Ano, týž Bartoš, který sám sebe označuje za věřícího člověka, který ale nedemonstroval, jak by se slušelo na dobrého křesťana, pro něhož milosrdenství je jedním z hlavních přikázání, za účinnou pomoc nešťastníkům, zachraňujícím si mnohdy útěkem holý život. Týž, který je znám spisováním seznamů Židů, tzv. pravdoláskařů (nově sluníčkářů), týž, který nemůže přijít na jméno zakladateli tohoto státu T. G. Masarykovi.

Jistě, Bartošovi nelze vytknout názorovou nestálost, vystupuje proti demokratickému zřízení v této zemi opravdu důsledně  – možná i proto, že to nedemokratické vlastně ani pořádně nezažil. Ale už z matematiky víme, že záporno kladným vynásobeno nemůže být nic než opět záporno. Často o to větší.  Výše citovaný výrok jen potvrzuje moje podezření, že Bartošovi vůbec nejde o řešení problému uprchlíků, stejně jako o to nejde Okamurovi, Vandasovi a dalším. Kdo od nich něco podobného čeká, nedočká se. Ti, kteří na jejich demonstrace chodí, protože se opravdu uprchlické záplavy bojí, jsou pro ně totiž jen nástrojem pro momentální použití.

Kdo jen trochu sleduje vnitropolitické dění po roce 1989, tomu je tohle jasné, a i kdyby byl sebevíce proti přijímání uprchlíků, na demonstrace nenávisti nechodí. Podobné výkřiky od stejných lidí, stejnou instantní nenávist, obdobné výhrůžky, snad jen postupně sílící, zná už totiž z protiromských demonstrací před několika léty či později třeba z různých pouličních protestů proti Evropské unii.