S tím je jistě možno souhlasit. Jen se trochu bojím, zda se shodneme na tom, která ta reakce přiměřená je a která není. A taky jestli to, co je přiměřenou, tedy dostatečnou reakcí dnes, bude jí ještě zítra. I o tom, že změny postupují rychle, se můžeme přesvědčit na vlastní oči.

Osobně si nemyslím, že přiměřenou reakcí je třeba svérázná terezínská zmínka Jaroslava Kubery, v níž ekologii přirovnal k nové totalitě. S přihlédnutím k výše řečenému takové přirovnání vyvolává pochyby, zda si pan předseda vůbec uvědomuje to, co pokládá za zcela evidentní Antonín Rašek.

A pokud ano, pak ale vlastně říká, že hrozbu totality vidí v sílících varovných hlasech, včetně těch studentských klimatických stávek, aniž si snad položil otázku, zda ty varovné hlasy třeba nemají pravdu. A pokud položil, hned si na ni také odpověděl: nemůže to tak být, protože je to v rozporu s mým přesvědčením. Psychologicky je to jedna z takzvaných šokových reakcí – popření nepříjemné reality. Takový přístup k problémům je ale cesta do záhuby. Pro jedince i pro lidskou společnost.

Je jistě dobře, že se i v České republice zvolna rozbíhají programy ke zmírňování negativních dopadů postupujících klimatických změn. Na vládní úrovni třeba populární kotlíkové dotace nebo dotační program Dešťovka. Ale leccos se rozbíhá i v krajích a v jednotlivých obcích, které vytvářejí programy místní adaptace. Ne vždy to jde snadno, nejnověji mám osobní zkušenost s „vysvětlením“, že nelze při rekonstrukčních pracích na velkém bytovém domě vybudovat i systém na zadržování a využití srážkových vod.