Kromě toho klíčícího satelitu už je v místě jen hospoda a benzínová pumpa. Jo a golfové hřiště.  Nepředpokládám, že ty by poskytly dostatek pracovních míst obyvatelům zhruba tří desítek budoucích domů. Za prací tedy budou dojíždět. Taktéž za nákupy, k lékaři, za vyřizováním veškerých nezbytností, za kulturou a zábavou. A jejich děti do škol, za sportem, do zájmových kroužků. Sice je u hospody autobusová zastávka, ale nepředpokládám, že by v autobusech přibyli cestující ze satelitu. Ještě si pamatuji ten pohled maminky jednoho mého klienta, stěžující si na úmornou zátěž stálého vožení dětí sem a tam, když jsem jí připomněl, že zastávku autobusu mají téměř u domu. Navenek se to nejspíš odůvodní strachem z přecházení silnice plné aut. K těm se teď přidají ty jejich.

Z kasy města, jež pozemky zainvestovalo, naopak ubylo dost miliónů. A budou ubývat další, pravidelně rok co rok, protože správa těch sítí něco stojí.  Mohly se ty milióny ušetřit, kdyby se stavělo v intravilánu města, kde už veškeré sítě jsou.  Satelitu padla za oběť i zeleň u zapadlé polní komunikace, kterou bylo třeba rozšířit a kudy dosud vede turistická stezka a cyklotrasa.

Jako vždycky, většina těch satelitníků staví na dluh, využívajíc půjček a úvěrů. Koule u nohy na desítky let dopředu, zdroj stálého stresu – kdo ví, co všechno ovlivňuje tu neustále rostoucí spotřebu antidepresiv. A stále rostoucí nejistoty a napětí ve společnosti a v krajním případě i hrozby ohrožující finanční zdraví celého sátu.