První dny nového roku přinášejí potvrzení pozorování, že naše doba stále zrychluje a přináší nová překvapení. Historicky první zásah armády USA na jihoamerickém kontinentu s výhradami vítáme – nelegitimní prezident Maduro své zemi i okolí škodil. V souladu s právem a zvyklostmi to ale nebylo. Zůstává silné podezření, že USA byly jen zneužity pro zájmy zákulisních hráčů, a zbývá naděje, že aspoň nějaký pozitivní obrat pro občany Venezuely i našeho „madurova vězně“ přijde. Na domácí scéně jsme byli svědky zatím největších piruet a otoček nastupující vlády. Muniční iniciativa bude pokračovat, stejně jako nákup F-35 nebo podpora evropských strategií a plánů. Je škoda, že tyto procesy zástupci vládních stran tak silně a nespravedlivě kritizovali. Musíme je za obrat k lepší politice chválit, ale také připomínat jejich věrolomnost. Neserióznost a alibismus se totiž může jen vymstít. Od našich partnerů, nejen v oblasti bezpečnosti, nemůžeme dlouhodobě očekávat vše, aniž bychom sami nebyli ochotni něco dát. Významná byla i cesta českého premiéra na Slovensko. Dialog se sousedními státy, především bratrským Slovenskem, je důležitý a nikdy nebyl přerušen. Jeho znovupovýšení na vládní úroveň je však znakem přiblížení se standardu stylu a orientace premiéra Fica (a potažmo Orbána). A to pro Česko není dobrá pozice. Doma to může znamenat posílení politicky neblahého principu: něco jiného říkáme a něco jiného děláme. A takto se politika dělat nedá a nemá, protože přestane být důvěryhodnou nejen pro občany i zahraniční partnery v zemích, s nimiž se chceme přátelit, ale i u naších oponentů, kteří takto projevovanou slabostí pohrdají. Morální a mravní relativismus, který jako KDU-ČSL často a oprávněně kritizujeme se nemusí týkat jen témat sociokulturních, ale třeba i geopolitických. Nevidět jasně rozdíl mezi agresorem a obětí, být slepý k zneužívání moci a ignorovat potlačování lidských práv není a nebylo v DNA lidovců – a snad se ani nestane koncepcí zahraniční politiky vlády ČR.