V brzkých ranních hodinách izraelské a americké jednotky podnikly letecké útoky na Írán. Jejich terčem se stala nejen místa spojená s íránským jaderným programem a místními ozbrojenými složkami, ale především vojenské a politické vedení země, včetně nejvyššího vůdce Alího Chameneího, ministra obrany či řady osob z nejvyššího vedení íránské armády a Íránských revolučních gard. Intervence si ale vyžádala také minimálně vyšší stovky obětí z řad íránských civilistů.
Na rozdíl od lednového útoku na Venezuelu, při němž došlo k zadržení prezidenta Nicoláse Madura a jeho manželky, se ale tentokrát rozhodně nejedná o několikahodinovou operaci. Írán zahájil tvrdou odplatu a již přes týden provádí útoky nejen na Izrael, ale také na americké spojence v regionu, jako jsou Spojené arabské emiráty, Saúdská Arábie, Katar, Kuvajt, Bahrajn nebo Omán. Během odvetných úderů přišlo o život již několik tamějších civilistů a řada dalších byla zraněna. Zároveň došlo k uzavření vzdušného prostoru nad Blízkým východem, což v oblasti uvěznilo tisíce zahraničních občanů včetně Čechů.
Írán během útoků cílí i na hotely a letiště, včetně významných dopravních uzlů, jako jsou mezinárodní letiště v Dubaji a Abú Dhabí. Konflikt se dotkl celého regionu, a má přímý dopad také na dění v Sýrii, Jordánsku a Iráku. Situace je napjatá také v Pákistánu, kde události uplynulých dní vyvolaly protesty, včetně útoku na americkou ambasádu, během nichž bylo zabito 22 osob. Mnoho mrtvých si už vyžádaly i izraelské zásahy v Libanonu. Izraelci zde opět vyrazili do boje proti Hizballáhu, čímž donutili statisíce místních obyvatel k evakuaci jižního Bejrútu.
Podobně jako v případě Venezuely se o možné intervenci Spojených států do Íránu spekulovalo již delší dobu. Tato možnost začala být čím dál realističtější od ledna, kdy v zemi v souvislosti s nespokojeností místních obyvatel s ekonomickou situací propukly masové demonstrace. Režim ajatolláhů na příkaz Alího Chameneího protesty krvavě potlačoval, což stálo život několik tisíc demonstrantů. Další tisíce osob skončily v souvislosti s účastí na protestech za mřížemi. Přestože Spojené státy začaly už tehdy výrazně zvyšovat svou vojenskou přítomnost v regionu, prezident Donald Trump o zásahu rozhodl až nyní. A jak bývá u Trumpa zvykem, stalo se tak zčásti kvůli Benjaminu Netanjahuovi.
Jak po začátku konfliktu uvedl americký ministr zahraničí Marco Rubio, Spojené státy věděly o tom, že se Izrael chystá na Írán zaútočit, a rozhodly se pro společný úder. Protože Američané počítali s tím, že íránská odveta by mířila proti jejich vojenským základnám, chtěli zasáhnout jako první a předejít vysokému počtu ztrát na životech amerických vojáků. Rubio ale tímto výrokem Spojené státy v očích světové veřejnosti nechtěně postavil do nelichotivé pozice – země, která se přizpůsobuje plánům jiných, a ne té, která rozhoduje. Americký ministr zahraničí už proto tento narativ v pozdějších vyjádřeních znovu nepotvrdil, a naopak trval na tom, že útok byl zahájen kvůli tomu, že nedávná vyjednávání o íránském jaderném programu nepřinášela výsledky.
Je vám líto, že Václav Moravec končí v České televizi?Anketa
To je ovšem v rozporu s tím, co o průběhu vyjednávání tvrdil Omán, který rozhovory pomáhal zprostředkovávat. Vypadá to tak, že Spojené státy zájem o dohodu pouze předstíraly, a ve skutečnosti jen čekaly na vhodnou chvíli, kdy zaútočit. Ta se naskytla právě minulou sobotu, kdy se nejvýznamnější představitelé Íránu včetně Alí Chameneího sešli na jednom místě. Zřejmě měli stejně jako Ománci pocit, že vyjednávání pokračují dobře, a že vojenská přítomnost Spojených států v regionu má pouze odstrašovací charakter.
Operace Epická zuřivost by měla údajně trvat čtyři až šest týdnů. Vzhledem k tomu, že konflikt se v důsledku ostré reakce Íránu přelívá i do ostatních zemí na Blízkém východě a výrazně eskaluje, se to ale nezdá pravděpodobné. Koneckonců, americké vojenské intervence často trvají mnohem déle, než si Spojené státy původně představovaly. Jen namátkou – Vietnam, Afghánistán a v neposlední řadě Irák. S invazí do Iráku má současný útok na Írán navíc společnou záminku, tedy snahu zabránit tomu, aby země získala jaderné zbraně. Ze stejného důvodu Spojené státy ostatně loni už v červnu provedly operaci Půlnoční kladivo, během které zaútočily na íránská jaderná zařízení pro obohacování uranu.
Nejisté je také to, jak se bude vyvíjet budoucnost v samotném Íránu. Velká část dosavadních vůdčích osobností režimu je sice již po smrti, ale tamější systém nestojí na jednotkách či desítkách lidí, ale opírá se o podporu lidí z různých sfér společnosti. I přes nedávné masové protesty je v Íránu stále dost lidí, kteří z věrnosti režimu ajatolláhů těží, a budou tak asi usilovat o jeho udržení za každou cenu. I přesto, že je velká část Íránců nespokojena se současným vedením, nedá se říct, že by u nich USA a Izrael měly o mnoho lepší pověst. Řada z nich se naopak může získat dojem, že je potřeba zemi navzdory nespokojenosti s domácími represemi chránit před zahraničními agresory. V případě, že by režim padl, navíc v zemi hrozí nastolení chaosu a nestability, jelikož v Íránu zatím není vidět žádný výrazný opoziční lídr. Velmi často se skloňuje jméno syna bývalého šáha Rezy Pahlavího, jenž žije v exilu. Ten se sám opakovaně nabídl jako dočasná hlava státu v případě, že dojde ke svržení režimu, ale větší podpoře se těší jen mezi íránskými emigranty. Domácí obyvatelstvo totiž moc dobře nevzpomíná ani na dobu monarchie. Jeho možný nástup k moci v uplynulých dnech vyvrátil také Donald Trump s tím, že by nová hlava státu měla vzejít přímo z Íránu. Otázkou ale zůstává, s kým plánují Trump a Netanjahu v současné situaci vlastně jednat.
V neděli večer byl novým íránským nejvyšším duchovním vůdcem zvolen Modžtaba Chameneí. Syn zesnulého ajatolláha Alího Chameneího ale bude s nejvyšší pravděpodobností uplatňovat stejně neústupnou (ne-li ještě tvrdší) politiku, jako jeho otec, a nedá se tak počítat s tím, že by byl ochotný vyjednávat o ukončení íránských útoků na okolní země. Tím spíše, že během cílených úderů ze strany USA a Izraele zemřeli nejen oba jeho rodiče, ale také manželka a jeden ze synů. Možnost dialogu vyloučilo také íránské ministerstvo zahraničí, které jednání podmínilo ukončením amerických a izraelských akcí proti Íránu. Od začátku konfliktu ale nebyl Modžtaba Chameneí spatřen na veřejnosti a íránská státní média uvádí, že byl zraněn. Americký prezident se už dříve nechal slyšet, že pokud bude Modžtaba Chameneí do funkce nejvyššího duchovního jmenován, ve funkci „nevydrží dlouho“. Během pondělí už novému nejvyššímu duchovnímu slíbily věrnost íránské revoluční gardy, armáda a také teroristické hnutí Hizballáh.
Donald Trump a Benjamin Netanjahu se během plánování útoku patrně přepočítali. Oba asi předpokládali, že se za pár dní budou chlubit tím, že svrhli íránský režim, a budou si tak moci v očích svých voličů připsat další zásluhu. U Netanjahua, na nějž kvůli spáchání válečných zločinů v Pásmu Gazy vydal Mezinárodní trestní soud zatykač, by to ještě možná vyšlo – Írán je pro Izraelce odvěký nepřítel. Jeho zemi letos čekají volby, a izraelský premiér tak možná chtěl zasáhnout ještě před nimi. Zato v USA ale konflikt podporuje jen malá část obyvatel, a to i v rámci Republikánské strany. To by Trumpovi mohlo zavařit u voleb do Kongresu, jež Spojené státy čekají v listopadu. Samozvaný laureát na Nobelovu cenu míru a zakladatel nové mezinárodní organizace Rada míru by tak mohl zvážit, zda je zahajování vojenských konfliktů v zahraničí skutečně ten vhodný způsob, jak svých mírových snů dosáhnout.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 0 čtenářů)
Jsou vojenské konflikty cestou k dosažení míru?
