Německý myslitel 18. století, Gotthold Ephraim Lessing, kdesi napsal větu, která bývá často citována: „Hledání pravdy má větší cenu než pravda sama.“ Český písničkář Oldřich Janota na to replikoval v podobném duchu o dvě stě let později větou z refrénu písně „I cesta může být cíl“. Obě věty mi naskakují, když se rozhlédnu po dnešní Evropě. Na jedné straně tuny frází o humanitě, soudržnosti, solidaritě, pomoci potřebným, udržitelném rozvoji atd., na druhé straně hon na domnělé nepřátele těchto liberálních hodnot. Ta mívá podobu rozmanitou, a hlavně postupnou. Začíná se nálepkováním, ostrakizací myšlenek, jejich nositelů nebo médií, kde jsou vysloveny, přes výmaz těchto slov a mluvčích z veřejného prostoru, výběrové a účelové odnětí svobody slova, ačkoli ta je zakotvena jak v Chartě OSN, tak v naší Ústavě, nu a končí se před soudy. Není to tak dávno, kdy úplné finále odehrály šibenice.

Když se rozhlédnu kolem sebe, mám pocit, že se 50. léta 20. století vracejí v plné síle. Jsou sestavovány seznamy nežádoucích, média pořádají štvanice, nepohodlní se umlčují – a už jsou zde i politické procesy. Třeba relativně nedávno Ital Matteo Salvini a Slovák Marián Kotleba. Salvini se dopustil zločinu tím, že v pozici odpovědného člena italské vlády nechtěl připustit nekontrolovanou invazi migrantů ze Třetího světa na italské resp. tedy nárazníkově evropské území. Evropa by mu měla tleskat. Měl by být dekorován Nobelovou cenou míru, protože se pro mír v Evropě pokusil vykonat víc než celá Evropská unie, která tuto cenu dostala roku 2012 údajně za „za prosazování míru, demokracie, usmíření a lidských práv v Evropě,“ jak se chlubí na oficiální webové stránce Europa.eu. Jak ta demokracie, usmíření a ochrana práv člověka doopravdy vypadá? Jako mláceni katalánských, francouzských  a mnoha dalších demonstrantů policejními jednotkami členských zemí oné „prosazovatelky usmíření a práv“. To nevymyslíte!

A soud s Mariánem Kotlebou byl zase trochu z jiného těsta. Ano, Kotleba je šéfem LSNS, strany, která je přímým oponentem všech tzv. liberálně demokratických politických sil. Operuje s národoveckou rétorikou, a co je hlavní, získal svého času značnou voličskou podporu. To je důvod, proč se jej slovenská věrchuška bála. Proto stavěla Kotlebu před soud. Dnešní Slovensko je jiné. Stávající vláda má tolik rozumu, aby ani ty nejdravější oponenty z Progresivního Slovenska (Šimečka a spol.) nedekorovala ostnatými korunami hrdinů – trpitelů. Nechá je říkat, co chtějí, a občan nechť se rozhodne.

Jak už víme i z našeho prostředí, ona ostrakizací strategie funguje úplně opačně. Netřeba zacházet hluboko do historie. Celý rok 2017 nečinil tehdejší předseda ČSSD a premiér Bohuslav Sobotka nic jiného, než ze strachu z jeho popularity a budoucích volebních šancí veřejně špinil šéfa ANO Andreje Babiše. Dokonce jej půl roku před volbami, za okolností značně trapných, vyhnal z postu ministra financí. A výsledek? Zatímco v předchozích volbách roku 2013 měla ČSSD cca 20,5% hlasů a Ano necelých 19%, v roce 2017 už získal Babiš téměř 30% hlasů a socialisté jen něco málo nad 7%. Sobotka se pokusil navléci svému sokovi psí hlavu, ale voliči to pochopili právě opačně. Podobně se chová stávající vládní koalice, jejímž jediným programem je Anti-Babiš, občas doplňovaný o ANTI-Stačilo! a strašením údajným komunismem tohoto sdružení.

Dnes i náš Ústavní soud zahajuje podobnou hru. Rozumuje o tom, jak zbavit šancí na volební výsledek nebo jej aspoň potí zpochybnit, a tedy zhatit, několika subjektům, např. právě hnutí Stačilo! Předpokládám, že to povede ke stejnému efektu jako výše popsané soudní historie. Svévolně diskriminované strany a hnutí úsilím ÚS patrně jedině posílí. A proč? Protože všichni aktéři těchto ostudných aktivit, v duchu úvodem citovaných slov, nehledají pravdu ani cestu k ní. Oni si ji prostě nějak vyfabrikují a snaží se ji zbytku světa vnutit, po dobrém, nebo násilím.

Co v našem odpudivém „liberálním světě“ je náhražkou za pravdu a její hledání? Účelově pokroucené informace, dezinformace, fabulace, manipulace, selekce informací na vhodné a nevhodné, propaganda, překrucování a  zamlčování faktů, odvádění pozornosti nafukováním bagatelních problémů a vůbec to celé vrtění psem. To vše je nyní našim denním chlebem, ať otevřeme jakékoliv médium. Je jedno, zda je veřejnoprávní, korporátní, soukromé či zahraniční. Je to všude stejné.

Snahy po objevení pravdy, která by byla objektivní a bez zavádějících a vysvětlovacích komentářů, se obyčejný člověk, který má hlavu plnou starostí, jak se v dnešní kritické situaci vůbec uživit, nedobere.

A nezapomínejme ani na eurospeak, sofistikovaně propracovanou úřednickou hantýrku, která za líbivými frázemi skrývá jedovatý význam a obsah. Označuje totiž zákeřné pasti na lidi, národy i státy. Eurospeak tedy slouží k dalšímu zakrývání skutečných zákeřných úmyslů europapalášů, slouží ke zmatení obyčejných lidí (a to se podle výsledku posledních senátních voleb skutečně daří) aby si nevšimli, jak jejich svoboda pomalu odtéká jako krev z umírajícího jelena.

Má tedy obyčejný pracující člověk šanci, dobrat se objektivního obrazu toho, co se doopravdy děje? Jak může rozeznat cílenou dezinformaci od polopravdy a manipulačních technik moderátorů (například) ČT? Jak může poznat, co je pravda, když pravda, ta nejmenší mince na trhu, není k mání?

Alternativní media se o šíření pravdy, tolik nepříjemné režimu, snaží ze všech sil, navzdory průběžným útokům ze strany nejenom hlavních médií ale i aktivistů, kteří tu jedinou božskou (tedy EUropskou) pravdu šíří a hájí. Obvyklou technikou mainstreamu pak je bez jediného věcného důkazu obvinit každého, kdo říká a šíří pravdu, že lže, straší, je xenofob, fašista, nacista, rasista, komunista atd. obvykle formou osobních útoků na proponenty těchto médií. Teď už si na to v režii poslance Bendy (ODS) a dalších vyrobili i bič v podobě paragrafu.

Co si s tím počít? Jediný způsob je nevěřit ničemu a nikomu, hledat si vlastní úsudek. Jenže v dnešní zpohodlnělé době, komu by se chtělo zdlouhavě si vyhledávat fakta k problému, který se snaží pochopit?

Hledání pravdy připomíná hledání černocha v černé místnosti, když tam není…

George Orwell v románu 1984 napsal: Válka je mír, svoboda je otroctví, nevědomost je síla. Musíme doopravdy k tomu dodat čtvrtou tezi: Pravda je lež, lež je pravda?