Ponechávám stranou skutečnost, že Jiřího Mánka obviňuje současný ředitel Pavel Hubený, který působil jako náměstek za ředitele Františka Krejčího, který nejenže podle auditů prodával pod cenou tisíce kubíků dřeva, ale také zadával za desítky milionů právní služby spřáteleným firmám či musel platit pokutu ÚHOSu za špatná výběrová řízení. Policie také vyšetřuje dvojité zadání projektu na opravu zámku ve Vimperku, za který Správa za působení náměstka Pavla Hubeného zaplatila podruhé padesát milionů korun. A protože zámek je pořád ruina, lze spíše tyto peníze, a ne rekonstrukci hájenky na Březníku, považovat za neúčelně vynaložené prostředky. A to nezmiňuji fakt, že současný ředitel Hubený je jedním ze strůjců bezzásahovosti v NP Šumava, díky které došlo ke škodám na lesním majetku v řádu desítek miliard.

Nicméně předmětem mého textu je spíš upozornění na skutečnost, že v NPŠ, který hospodaří s roční dotací sto až dvě stě milionů (sto milionů ročně potřeboval ředitel Mánek a dvě stě milionů bývalý ředitel Krejčí), lze těžko uvažovat v pojmech „rentabilita“, „výnosnost“, „ekonomická efektivita“ či „ziskovost“. Národní park je prostě dotovaný subjekt, který se nemůže srovnávat s komerčním podnikem. Je proto naprosto subjektivní, pokud není porušen zákon, tvrdit, co je a co není „zbytečné, neúčelné“, či ekonomicky neefektivní.