Děkuji. Vážený pane premiére - nevím, jestli odcházející (předseda vlády se zvedá ze svého místa), členové vlády, pane předsedající, kolegyně, kolegové, dovolte mi také za KDU-ČSL, za náš klub říci náš pohled na velmi důležité téma, které dnes projednáváme. Vím, že naše jednání sledují opravdu tisíce lidí. Věřím, že i většině z vás stovky lidí psali své názory a pohledu na to, zdali ukončit nebo prodloužit stav nouze. A vlastně rozhodujeme také o tom, jaká bude kvalita životů lidí v této zemi. Na jedné straně lidí, kteří mají obavu, jsou ohroženi, patří mezi chronicky nemocné lidi se sníženou imunitou apod., kteří mi píší a mají oprávněný strach o své zdraví a říkají, my bychom byli rádi, aby tady ještě v příštích dnech byla opatření, která nám dávají pocit, že jsme více chráněni. Já těmto jejich obavám rozumím. Myslím si, že pro každého zodpovědného politika je na prvním místě to, abychom dokázali zabezpečit zdraví našich lidí, za které neseme spoluzodpovědnost a za které jsme tady jako jejich zástupci.

Ale na druhé straně také píší lidé, kteří mají oprávněné obavy a říkají, my máme strach o naši budoucnost, máme obavu o to, jak dokážeme v příštích týdnech uživit sebe, své rodiny, děti, blízké, zaplatit své pohledávky, střechu nad hlavou apod. I tyto obavy jsou naprosto na místě a oni s každým dnem prodlužování tohoto stavu nouze mají velkou obavu, jak budou v příštích měsících a letech vůbec existovat. Není to pro ně jednoduché a já i těmto obavám velmi rozumím a snažím se mezi těmito názory na těch miskách vah hledat nějaké rozumné řešení, které i dnes bychom měli tady prosazovat.

Myslím si, že když se podíváme na obavy těch lidí, kteří opravdu řeší svoji budoucnost, tak oni říkají, už je tady měsíc a půl stav, kdy se ví o tom, že jsou tady skupiny lidí, na které zatím ta vládní kompenzační opatření příliš nepamatují. Jsou to lidé, kteří pracují na dohodách, lidé, kteří pracují v malých eseróčkách, lidé, kteří jsou pendleři a nemohou za svou prací vycestovat, nebo rodiče, kterým prostě ošetřovné v té výši, ve kterém jsme ho schválili, třeba za období měsíce března prostě nepokryje to, aby zaplatili své pohledávky, své složenky a faktury. Píší rodiče, maminky samoživitelky, které říkají, nám skončila živnost a ta Pětadvacítka, o které se tak mediálně často mluví, není 25 tisíc korun na měsíc. Je to 15 tisíc korun na měsíc. A dokázat jako rodič uživit třeba tři děti s příjmem 15 tisíc korun, rozhodně není jednoduchá situace. A mnoho z nich má velký morální problém, aby šli a žádali někde o sociální dávky, protože říkají, my jsme tady 15-20 let tomuto státu odváděli daně řádně, nikdy jsme nic nechtěli, ale byli bychom rádi, aby se stát v této situaci vůči nám neotáčel zády a dokázal nám nabídnout pomocnou ruku. Nechtějí kompenzovat 100 %, ale chtějí, aby alespoň část těch nákladů, které ponesou, aby dokázali uhradit s pomocí státu. Takže proto je pro nás velmi teď důležité vážit na pomyslných miskách vah to, jakým způsobem budeme rozvolňovat a jakým způsobem budeme prodlužovat stav nouze.

Musím říct, že většina těch lidí, se kterými hovořím, a i já osobně chápeme mnoho těch opatření. A tady souhlasím s tvrzením pana premiéra, který říkal, první poločas jsme vyhráli 1:0. Ano, patřili jsme k té skupině států, které to dokázaly zvládnout lépe, nezkolaboval zdravotní, ani sociální systém, lidé v první linii dokázali opravdu obrovské nasazení a tam, kde v prvních týdnech nestíhala vláda, tak se dokázal nasadit národ, který dokázal šít roušky, vyrábět štíty atd. a dokázal je mezi sebou distribuovat a dokázal obrovskou vlnou solidarity, že nám na bližních lidech záleží. Ale musím říct, že mnoho těch lidí říká, my některým opatřením už teď příliš nerozumíme. Nechápou někdy logiku toho, proč třeba hobbymarkety se otevřou, ale proč některé malé prodejny typově s podobným typem zboží jsou zavřené nebo byly otevřeny se 14denním zpožděním. Nechápou to, proč třeba v supermarketech do včerejšího dne tam, kde se prodávalo oblečení, tak si ho člověk mohl vyzkoušet. Od tohoto pondělí si to vyzkoušet nemůže. Mnoho lidí nechápe logiku omezování a zavření kostelů, které se dneska otevírají podle počtu 15 lidí apod. Například ve vedlejším Rakousku vláda zvolila podle mě rozumnější definici a řekla, bude se to posuzovat podle plochy toho daného kostela, kdy na 20 metrů čtverečních by měl připadnout jeden člověk. Je absurdní, aby katedrála sv. Víta se svojí plochou a kubaturou byla vázána v těchto dnech, kdy tady o tom mluvím, na 15 návštěvníků bohoslužby.

Musím říct, že mnoho lidí ani nechápe diskuze, které se tady vedou například o zachraňování ČSA, kdy lidé říkají, jsou tady statisíce lidí, podnikatelů, živnostníků, ohrožených pracovních míst, které vláda z našeho pohledu adekvátně neřeší. Ale mezitím se tady mluví o tom, jestli se mají koupit České aerolinie a mají se zachraňovat, nebo ne. To těžko jako politik dokážu lidem vysvětlovat. A musím říct, že mě mrzí to, že velká část návrhů, které KDU-ČSL tady předkládala, a my jsme vyšli v ústrety, vstříc tomu apelu pana premiéra, který říkal, pojďme, buďme na jedné lodi, táhněme za jeden provaz. Snažil jsem se komunikovat a dávat konstruktivní podněty. A musím říct, že mě opravdu překvapila a hodně mrzela tisková konference představitelů vlády minulý týden, kde paušálně bylo řečeno, že opozice a Senát tady kazí vládní opatření, že jsme nekonstruktivní, jenom kritizujeme apod.