Děkuji. Vážený pane místopředsedo, milé a vážené kolegyně, kolegové, dovolte mi, abych se ve svém vystoupení věnoval především čtyřem oblastem. Protože tady byly v předchozích vystoupeních za těch sedm hodin zmiňovány věci jako je otázka, jak a zdali církev nabyla svůj majetek v historii oprávněně, k čemu ho využívá, jakým způsobem byl udělán proces nacenění toho vyrovnání, otázka legitimnosti z hlediska posuzování Ústavním soudem. A pak samozřejmě i průběh posledních skoro pěti let faktického vypořádávání a předávání majetku v rámci tohoto zákona, o kterém tady dnes vedeme diskusi.

Dovolte mi, abych tady ocitoval a zmiňoval některé části, které jsou z odborné publikace Církevní majetek v proměnách času. Církev nabývala movitý a nemovitý majetek způsobem, který byl v dané době obvyklý. A to vlastním hospodařením, koupí a darováním. Nejčastějším způsobem nabývání církevního majetku od nejstarších dob bylo darování. V dnešním pojetí by se dalo hovořit o nabytí na způsob darovací smlouvy. Nedá se přitom mluvit o církevním majetku jako o jednolitém celku a o církvi jako o jediném vlastníkovi. Všechen majetek i majetková práva měla svoje určení k zabezpečování provozu církve.

Konkrétně to znamenalo, že v případě založení biskupství, opatství či kostela bylo třeba pořídit potřebnou ekonomickou základnu, která sloužila k zajištění celkového provozu konkrétní instituce. Výživa kleriků, provoz a údržba objektů, v širším pojetí pak provozování kulturních, charitativních, zdravotnických či vzdělávacích činností. Podobně patřily některé pozemky kostelům a z jejich výtěžků se opravoval kostel a jiná církevní příslušenství, která k tomu patřila.

Právní dokumenty i legislativa věnované této problematice v různém dějinném vývoji podstatu církevního vlastnictví dostatečně potvrzují. Pro bližší poznání organizace pozemkové držby církevních feudálů si dovolím představit např zakládací listinu kolegiátního kostela litoměřického z roku 1057. Podle ní zabezpečil kníže Spytihněv kostel hmotně tím, že mu daroval 14 celých vsí, osázených samostatnými hospodáři a šest celých vsí určených pro poddané - oráče, sluhy, řemeslníky - převážně se vším příslušenstvím, totiž s lesy a poplužními dvory. Dále kostelu věnoval dvě vinice se sedmi vinaři a samostatné sedláky usazené v různých osadách. A k tomu šest lidí povinných odvádět každoročně med ze včelích zahrad.

Podobně je tomu například v listině olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka o přenesení biskupského kostela od svatého Petra ke svatému Václavovi datované v roce 1141. Nachází se v ní soupis majetku patřícího novému sídelnímu kostelu. Rovněž v deskách zemských z panování krále Přemysla Otakara II. se nacházejí písemné doklady o tom, že církevní subjekty jako biskupství, kapitoly, farnosti jsou vlastníky svého majetku. Většina klášterů dostala ve středověku od panovníků půdu darem. Je ovšem třeba podotknout, že tento panovníkův dar nebyl v žádném případě zadarmo na rozdíl od darů v moderním právním pojetí. Ve skutečnosti totiž církev na pozemcích darovaných od panovníka měla vybudovat kláštery, kultivovat hmotně krajinu a duchovně společnost v ní žijící. Tak řád cisterciáků dostával nejčastěji nepřístupné lesní hvozdy jako je Vyšší Brod, či bažiny, jako je Velehrad, které musel nejdříve vysušit a na nich vybudovat klášter, hospodářské budovy či založit osadu. To jsou jasné historické prameny, které dokumentují, jakým způsobem v minulosti církve v různých etapách naší minulosti získávala majetek, a je to i v historických dokumentech poměrně dobře archivováno a dokladováno.