Postavili si branky ze školních tašek a hráli, dokud měli sílu. Každý chtěl být slavným fotbalistou, proto hrál ze všech sil. Každý chtěl dát gól. Hrálo se naplno ale fér. Kluci tam trávili téměř veškerý volný čas. My holky jsme se na ně koukaly a každá fandila tomu „svému“.  Zápasy zpravidla končily, když se setmělo, nebo rodiče zavolali své ratolesti domů.

Nechci se vracet do doby minulé, čas nelze zastavit a doba se mění. Ale mění se vždy tím správným směrem?

Nedávno jsem četla v novinách článek o gangu dětí, který se soustředil na krádeže řetízků převážně ženám a seniorům. Vždycky si vyhlédli nějakou oběť a při vhodné příležitosti ji strhli řetízek z krku a okamžitě zmizeli. Celé to trvá pár vteřin a jsou pryč. Okradený v podstatě nemá čas si všimnout nějakých detailů a pachatele popsat. Ony gangy a jejich „kápové“ si tohoto jsou vědomi a umí toho využít. Způsobené škody nejsou malé, snad jediné štěstí, které okradení mají je v tom, že řetízky nejsou příliš pevné, takže nedochází ke zranění fyzickému, ale šok, který oběti utrpí je zvláště u starších lidí obrovský.