Vážený pane premiére, vážený pane ministře financí, milý dlužníku mých deseti milionů, vážené dámy, vážení pánové, dovolte, abych na začátku svého projevu se vypořádal s tvrzením pana premiéra, že vláda konsoliduje veřejné rozpočty.

Jistě se mnou budete souhlasit, že ten parametr, který ukazuje skutečnou vůli vlády konsolidovat veřejné rozpočty a šetřit či nešetřit, je takzvaný strukturální deficit, tedy deficit očištěný od hospodářského cyklu a od mimořádných příjmů.

My jsme odevzdávali strukturální deficit, podle aktuálních čísel Ministerstva financí jsme odevzdávali strukturální rozpočet v plusu, nebo chcete-li na nule. Prostě aktualizované číslo Ministerstva financí uvádí údaj +0, 2. Přebírali jsme ho na - 3,7, tedy ve výši vyšší než 150 miliard korun, a odevzdávali jsme ho ne vyrovnaný, ale dokonce v mírné nule.

Bylo to poměrně rychlé tempo konsolidace, pro to rychlé tempo jsme měli řadu důvodů, a za to tempo konsolidace jsme byli velmi kritizováni, že to bylo příliš rychlé a podlamovalo to hospodářský růst. Dobrá. Já si to nemyslím, já si myslím, že ta rychlost měla svůj důvod, ale nepokládám se za nositele jediné pravdy a rád přijmu kritiku, nebo budu brát za relevantní kritiku, že to bylo tempo příliš rychlé.

Ale i vyznavači této kritiky, tedy vyznavači keynesiánské teorie, že v dobách recese má vláda se dopouštět fiskálních impulzů i za cenu deficitů, tak by si měli vzpomenout, že tato teorie má také své b) že v dobách hospodářského růstu se mají vytvářet přebytky, aby se vytvořily rezervy pro možné další fiskální obtíže, až nějaká recese přijde, jako že zcela nepochybně přijde.