Představme si to. Je rok 2028 a průměrný Čech si ve své výplatní pásce prohlíží částku srovnatelnou s německými kolegy. Otevíráme diskusi o tom, jak se takový zázrak mohl stát. Snad jsme objevili na Šumavě ropu, našli zázračný ekonomický model nebo si Německo rovnou koupilo naši republiku? Ne. Klíčem byla politická vize. Petr Fiala napodobil svého soka Andreje Babiše, který nám kdysi prozradil, o čem sní, když spí. Petr Fiala ale nespal, ten nespal, byl vzhůru a představoval vizi.

Ekonomové a akademici se zatím mohou smát, protože dobře vědí, že zatímco produktivita práce v Česku zůstává hluboko pod německými standardy, naše byrokracie by mohla Německu posloužit spíše jako varování. Co na tom, že průměrná mzda v Česku je zhruba třetinová oproti Německu? Dáme to! Stačí... no, co vlastně?

Petr Fiala se možná inspiroval u Elona Muska, který rovněž slibuje neuvěřitelné věci, jako kolonizaci Marsu nebo samořídící auta, která opravdu fungují. Rozdíl? Musk má za sebou miliardy dolarů a armádu inženýrů. Fiala má za sebou... koho vlastně? Podivného elektrikářského ministra financí, pařícího ministra práce a sociálních věcí nebo ministra vnitra z korupčního a smrtícího Dozimetru. Prostě výkvět elit, který tady nebyl 35 let.

Odbory klepou na dveře (otázkou na které, když J. Středula funguje jako poslušný psík současné vládě. Občas zaštěká, ale jinak spokojeně vrtí ocáskem. Ostatně, jak může odborový předák popírat plat až sto tisíc korun? Opravdu se cítí jako odborář?), podnikatelé mluví o nedostatku kvalifikovaných pracovníků, a akademická sféra upozorňuje na stagnující investice do vzdělání. Ale co na tom? Pokud Němci mohou, my také. Jen je třeba zavést více pracovních skupin, komisí a strategických plánů, které nikdy nikdo nečte.

Podívejme se na to realisticky: jak by Česká republika mohla dohnat Německo?