Globalizovaný svět začal principiálně měnit dělnictvo. Již neexistuje dělník v klasickém pojetí, tak jak byl utvářen v dobách industrializace. Dnešní dělník již není tolik člověk, kterého „bolí ruce“, ale mezi dělnictvo můžeme zařadit počítačového technika, pokladní v supermarketu, živnostníka, zaměstnanci telefonických informačních center atd. Dnešní dělnictvo se tedy rozdělilo na tzv. „modré límečky“ a „bílé límečky“. Tedy lidi, kteří pracují manuálně a ty, kteří pracuji psychicky (nebo jen hovoří). Tento proces nastartoval přechod od industriální společnosti k postindustriální. Od 60. let minulého století jsou zároveň patrné přeměny, které v té době popisoval ve své knize Jednorozměrný člověk Herbert Marcuse.

Zjistil, že dělnictvo té doby si osvojilo částečně buržoazní (chcete – li kapitalistické) prvky. Tedy, že chce mít domeček, manželku, děti a auto. To souviselo se změnou životních hodnot oněch let a nástup konzumu. Tato přeměna trvá do dnešní doby. Dělnictvo globalizovaného světa chce mít své zázemí (mít střechu nad hlavou) a spravedlivou odměnu za vykonanou práci.