Kolegyně, kolegové, pane ministře, dobré popoledne. Dovolte mi, abych se také vyjádřil k projednávané novele insolvenčního zákona. Řešíme tady vlastně problém dlužníků a věřitelů, řeší se už celé toto volební období a minimálně do něho spadají dva zákony. Za prvé to byl zákon, který už Sněmovnou prošel, o spotřebitelském a hypotečním úvěru, a teď tedy insolvenční zákon. Možná do toho taky ještě svým způsobem vstupují exekuce.
V zákoně o spotřebitelském a hypotečním úvěru, který byl připravován dlouhou dobu, jsme řešili zejména stranu věřitelskou, predátorské praktiky různých věřitelů a myslím si, že poměrně tvrdou legislativní úpravou, nebo nějakou restrikcí, regulací jsme dosáhli toho, že všichni věřitelé se musejí chovat zodpovědně, že budou licencováni Českou národní bankou, že budou dozorováni i takzvaní nelegálové a že nadále nebudou možné tyto predátorské praktiky. Byla dokonce zakázána rozhodčí doložka. Tolik ke straně věřitelské. Ale je to vztah vždycky mezi věřitelem a dlužníkem a i na straně dlužníků je potřeba řešit to stejné, aby i oni zvážili své možnosti a byli nějakým způsobem zodpovědní a dokázali své závazky splácet. Nemůže jim být také úplně jedno, jak záležitost dopadne.
Návrh novely insolvenčního zákona byl připraven Ministerstvem spravedlnosti a bohužel neprošel řádným projednáním v Legislativní radě vlády. Vláda o něm hlasovala pouze na základě stanoviska předsedy Legislativní rady vlády. Hlavním cílem je reforma takzvaných osobních bankrotů, respektive cílem je řešit situaci lidí předlužených, opakovaných dlužníků, kteří jsou řadu let v exekučním řízení a nejsou schopni se z dluhové pasti jakkoliv dostat. Deklarovaným cílem je tedy poskytnout dlužníkům legální druhou šanci a dosáhnout návratu ekonomicky vyloučených osob do legálního aktivního ekonomického života.
Návrh však neřeší situaci deklarované části dlužníků, ale přichází s plošným řešením, které se týká všech lidí v exekučním řízení, tedy i těch, kteří zvládají své dluhy platit, a má navíc retroaktivní charakter. Návrh směřuje k tomu, aby při rozhodování o oddlužení již nebyla zkoumána schopnost dlužníka uhradit své dluhy, ale pouze jeho schopnost hradit náklady řízení, konkrétně odměnu 1 089 korun měsíčně na výlohy insolvenčního správce. Navrhuje se zde, že i při nulovém splacení dluhů lze dosáhnout úplného oddlužení. To si lze jistě představit, ale v případech mimořádných, v případech jakýchsi osobních tragédií, kdy nelze opravdu objektivně po daném dlužníkovi, kdy danou situaci nezavinil, nezpůsobil, dostal se do ní ne vlastní vinou, může se to stát, v takovém případě to jako mimořádnou záležitost lze takto řešit.
Otázkou je ale, co všichni ostatní dlužníci, protože obě strany si musí být vědomi jakési své zodpovědnosti. Je to vztah mezi nimi. Věřitel se musí přesvědčit o tom, že jeho dlužník je schopen řádně splácet i s případným rizikem nějakých nepředvídatelných okamžiků nebo situací v životě, stejně tak dlužník k tomu má přistupovat ne s tím, že už na začátku nemá zájem dluh splatit, ale má mu být umožněno si půjčit s tím, že svému dluhu má řádně dostát. Dluhy se skutečně platit mají.
Proto bychom rádi, pokud zákon dál projde legislativním procesem, aby byl řádně komunikován. Těšíme se na jeho případné pokračování a velmi rádi bychom celý systém, celý mechanismus vydiskutovali, zejména tedy nějakou ekonomickou analýzu, nějaké dopady, které úprava vyvolá, protože kolegové tady různě argumentovali miliardami, možná desítkami miliard, které jsou ve hře a nevíme přesně, jaké to bude mít dopady celkově jak na státní rozpočet, tak na dlužníky a na celý tento systém.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
