Seminář k rodinné politice mě v lecčem poučil. Hans-Werner Sinn z mnichovského IWH Instut für Wirtschaftsforschung reagoval na jeden z nejpalčivějších problémů současnosti. Je jí demografická krize západní postmoderní společnosti, kterou lze obratně vyjádřit zkratkou "double income, no kids". Slovy prof. Sinna: "Vzrůstá počet mladých párů: s dvěma příjmy a žádnými dětmi, takto se žije lépe než s jedním příjmem a třemi dětmi."

Prof. Sinn uvedl jako příčinu snižování porodnosti odpadnutí dvou ze tří motivačních prvků pro zajišťování potomstva: jednak biologického důvodu díky široké dostupnosti antikoncepce, a ekonomický důvod poeticky řečeno "zajištění na důchod".

Jinými slovy, děti přestaly být nezbytné pro zajištění příjmu a zaopatření ve stáří. Jedinou motivací pro rozhodnutí pořídit si děti tedy zůstává emocionální, citová rovina. Právě Německo jakožto stát, který první rozvíjel koncept sociálního státu, v němž stát garantuje zabezpečení pro stáří, se jako první potýká s důsledky demografické krize. Následují jej však i ostatní evropské státy, a s dílčím odstupem také anglosaský svět včetně Spojených států amerických. V důsledku toho je ohrožen systém důchodového zabezpečení ve všech zemích západního světa. Přistěhovalectví přitom není řešením, poněvadž přináší nové rozpočtové náklady. Také pouhé zvyšování věku odchodu do důchodu situaci nevyřeší.

Jelikož průběžné financování nemůže vzhledem ke zvyšujícímu se počtu důchodců postačovat, je třeba zvýšit kapitálové investice do zajištění ve stáří. Osobám, které přivedou na svět děti, by se část takto naspořených peněz vyplácela. Ostatní by si spořili na svém důchodovém účtu pro stáří.