Koneckonců právě nadcházející dva týdny od Husových slavností panuje v českých školách naprosto „mrtvá“ sezóna. Jen pár nových ředitelů se přehrabuje šanony a několik workoholiků začíná vyplňovat šedesátiosmibodovou „Výroční zprávu o škole“ dle závazné osnovy kraje. Ostatní odpočívají někde u vody.

Podívejme se tedy na jednu zajímavou věc do Polska, do země s námi v mnohém srovnatelné. Poláci dělají již několik let funkční srovnání, kde měří kvalitu školy na základě „přidané hodnoty“.

U nás se jakéhokoli srovnání vždy bojíme jak čert kříže. A když už se nějaké provede, tak se hlavně nesmí zveřejnit, protože ty „špatné“ školy za to „nemůžou“, že dopadly špatně. Kritéria byla divná a nepedagogická, školy neměly stejné podmínky, a tak dále… a pak počkáme na červenec a dva měsíce nám mohou „všichni vlézt na záda“.

Z osobního hlediska mi to ani nevadí, v jediném zveřejněném ročníku státní maturity byla mnou vedená škola s náskokem první, tak co :-)? Ale obecně, měřit nějaká data a vyvozovat z nich nějaké závěry, je prostě zdravé pro celý systém.

Ale k Polsku. Tam jaksi hlavním srovnáním není, jaká škola dosáhla nejlepších výsledků v celostátním testování, ale jak se žáci té které školy zlepšili. Neboli, co je tam naučili. Neboli přidanou hodnotu. Polsko má jinou strukturu škol. Šest tříd základní, pak tři roky nižší střední škola a pak teprve lyceum.

Oni měří každého 12letého žáka v zemi. Dostane stejný test. A pak znovu v jeho patnácti a osmnácti letech.

Výsledek každého žáka je připsán škole, kam aktuálně chodí.

Na obrázku vidíte hypotetické školy. Škola 1 – dosahuje vynikajících výsledků a v normálním srovnání by se bila v prsa. Nicméně její žáci stagnují proti konkurenci, byli ještě lepší při minulém srovnání a škola jejich talent prostě moc nerozvíjí. Jsou to chytré děti z dobrých rodin.