Šlo zejména o příznivce malých vlasteneckých stran, tzv. podměrečných, tedy těch, které neměly šanci dostat se v celostátním měřítku přes 5 % hlasů, aby vstoupily do sněmovny. Obvyklým argumentem mých oponentů byly argumenty jako svoboda volby, demokratické právo podpořit stranu, které věří a tak podobně. Snažil jsem se jim vysvětlit, že hranici pro nárok na státní příspěvek, která je zisk 1,5 % ze všech odevzdaných hlasů tak jako tak prolomil minimální počet z nich. Průměrný zisk hlasů těchto malých stran byl mezi 0,3 - 0,8% hlasů.

Technologie propadu hlasů a jeho důsledky

Vedle stran a hnutí, které existovaly již delší dobu, se objevily i účelově zřízené nové strany „na jedno použití“, většinou kopírující určitou část programu SPD. Celkem se tedy na vlasteneckém programu prezentovalo 17 dnes samozřejmě mimoparlamentních stran a hnutí. Počet vlasteneckých hlasů, který takto nejprve propadl, byl tehdy skoro 5%. Bylo to těch chybějících 5 %, které umožnily ČSSD vstup do vlády. Odpovědnost za vše, co vláda s účastí ČSSD napáchala na naší zemi, jednoznačně nesou i ti voliči, kteří promrhali své hlasy.

Protože podle tehdy platného volebního systému byl uplatněn tzv. d´Hondtův přepočet hlasů na mandáty, ve kterém byly hlasy stran a hnutí s celostátním ziskem pod 5 % hlasů, přerozděleny vítězným stranám.

Můj argument, že voliči těchto malých mimoparlamentních stran de facto volí ANO, nebyl vyslyšen.