Toto je ve vztahu k německé okupaci českých zemí náš velký vlastní, vnitřní dluh. Ale pak je tu ještě jeden obrovský a dosud nesplacený dluh zvnější, zahraniční. Německé reparace. Otázka reparací za materiální i nemateriální škody způsobené Německem Československu v průběhu druhé světové války byla už součástí tzv. Morgenthauova plánu na poválečné uspořádání Německa. Na Postupimské konferenci následující bezprostředně po skončení války se staly německé reparace dokonce prvním bodem jejího programu. Koncem srpna 1945 pak bylo Československo pozváno na speciální reparační konferenci do Paříže, kde mělo do 1. října 1945 předložit své reparační požadavky.

Na Postupimské konferenci padlo rozhodnutí, že reparační nároky (kromě nároků Sovětského svazu a Polska, které měly být uspokojeny z území sovětské okupační zóny v Německu - budoucí NDR) mají být financovány z tzv. západních německých okupačních zón. Tedy z částí Německa okupovaných USA, Velkou Británií a Francií, které daly o něco později vzniknout Spolkové republice Německo, tzv. západnímu Německu.

Právně jsou tedy německé reparace jasně definovány a upraveny Postupimskou dohodou (Závěrečný protokol postupimské konference) a Pařížskou smlouvou z 21. 12. 1945 o německých válečných náhradách.

Pařížská smlouva konkrétně řešila reparace z majetku, nacházejícího se v britské, americké a francouzské okupační zóně poraženého Německa.

Reparace byly stanoveny pro každý věřitelský stát jeho určitým procentním podílem z jejich celkového objemu a poskytovaly ve dvou skupinách (tzv. skupina A a skupina B) dle způsobu provedení náhrady. Skupina A zahrnovala všechny prostředky s výjimkou průmyslového zařízení a lodí, které spadaly do skupiny B. Československu byl ve skupině A přiznán podíl ve výši 3% a ve skupině B podíl 4,3% na celkovém objemu reparací.