Posledních několik měsíců obnažilo nemilosrdně absolutní neschopnost Evropské unie řešit jakékoliv problémy jinak, než že by je „přerozdělily mezi členské státy“. Zatímco se už známá epidemie valila Evropou, předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová kritizovala uzavírání hranic a podporovala práva násilných imigrantů, které tlačil do Evropy turecký diktátor Erdogan. Podle již dříve vyzkoušeného a fungujícího modelu vydírání Erdogan trochu přitlačil a z EU vypadly (nemalé) peníze. Úspory von der Leyenové to přece nejsou, tak proč mu je nedat?! Nemohu se ubránit dojmu, abych ve vztahu EU-Erdogan neviděl klasický stockholmský syndrom.

Teplé trůny se začínají kymácet

EU nebyla schopná zajistit férovou distribuci zdravotnických pomůcek mezi členské státy, ani včas motivovat a finančně podpořit prudké zvýšení jejich výroby. Naopak, kroky které vedení Evropské komise podnikalo, byly vedeny úmyslem zpochybňovat snahu národních států postarat se samy o sebe. Když na tento soubor nepopiratelných důkazů nejenom neschopnosti, ale dokonce škodlivosti, začali napříč EU poukazovat „populisté, extremisté, radikálové, xenofobové, islamofobové, odpůrci imigrace“ a prostě všichni, kteří se nazývají patrioty, bylo europapalášům jasné, že jejich teplá místa ve vedení EU se začínají kymácet. Situace je pro ně natolik kritická, že zalezli dokonce už i jejich věrní nohsledové z politických neziskovek.