Nikoli, oboje bylo do hlavní míry zásluhou našich předků, kteří samostatný československý vybojovali a kteří zajistili jeho zachování, mnohdy za cenu vlastních životů.
A nehovořím zde jen o tom, co 28. říjnu 1918 předcházelo, ani pouze
o politicích, mužích 28. října, kteří po jistou dobu seděli v rakouských věznicích čekajíc na trest smrti.
Chtěl bych spíše připomenout méně známé historické události, respektive události, o kterých se dnes, zřejmě záměrně, veřejně prakticky vůbec nehovoří. O událostech, které následovaly těsně po 28. říjnu roku 1918.
Válka s Němci
Jde o to, že převážná část tehdejších českých Němců odmítla uznat už samotné vytvoření Československa (ZDE). Hned po 28. říjnu 1918 (ZDE) se čeští Němci pokusili vyhlásit v pohraničí separatistické celky s cílem připojit je k Německu, respektive k Rakousku (ZDE). Součástí nové Rakouské republiky se dle těchto představ měla stát, mimo jiné, i města jako Brno (ZDE), Olomouc (ZDE) a Jihlava (ZDE) se svým okolím.
Dne 21. října 1918 (ZDE) němečtí poslanci z českých zemí odmítli vznik samostatného Československa a oznámili úmysl české země rozdělit a vzniklou německou část připojit k plánovanému útvaru zvanému Německé Rakousko, které bylo vyhlášeno 30. října 1918. (ZDE). Jeho součástí měly být i čtyři tzv. sudetoněmecké provincie: Německé Čechy (Deutschböhmen - ZDE), Sudetsko (Sudetenland - ZDE), Šumavská župa (Böhmerwaldgau - ZDE) a Německá jižní Morava (Deutschsüdmähren - ZDE) a tři německé exklávy (ZDE) - Brno, Jihlava a Olomouc. Dne 11. listopadu 1918 (ZDE), v den vyhlášení republiky v Německu (ZDE), Německé Rakousko oznámilo přání se k Německu připojit, a den nato, 12. listopadu (ZDE), toto připojení oficiálně vyhlásilo.
Do boje!
Chcete, aby Andrej Babiš osobně kandidoval na prezidenta republiky?Anketa
Česká politická a státní reprezentace se oprávněně odmítla našich historických pohraničních území vzdát, s odůvodněním, že nový československý stát nemůže ekonomicky, sociálně ani politicky existovat a přežít bez svého pohraničí jinak, než jako koloniální protektorát Velkého Německa. Rozhodla se proto velmi správně pro vojenské obsazení příslušného území. K největším bojům došlo při obsazování Mostu, tvrdě se bojovalo i na dalších místech - u Šimonovic, u Postoloprt, v Louce u Litvínova. 11. prosince byl dobyt Tanvald, poté Jablonec nad Nisou a vrchol Ještědu, čímž byla otevřena důležitá fronta proti Liberci - hlavnímu městu samozvané provincie Deutschböhmen. Samotný Liberec byl obsazen 15. 12., Cheb se vzdal 16. 12., Kraslice 7. 1. 1919.
Tvrdě se bojovalo i na Moravě a ve Slezsku - v Bílovci, v Šumperku, v Moravském Berouně. Snad nejrozsáhlejší bojové operace probíhaly na jižní Moravě, v tzv. provincii Deutschüdmähren - ve Slavonicích, u Prosiměřic, kolem Znojma, v Mikulově. Lze jednoznačně konstatovat, že se jednalo o regulérní válku proti nepříteli, který měl i zahraniční podporu - ze strany Rakouska a jeho armády.
Válka s Maďary a Poláky
Prakticky okamžitě po této válce pak následovala československo-maďarská válka (někdy označovaná i jako válka o Slovensko), probíhající od konce roku 1918 do srpna roku 1919, ve které na naší straně bojovali i Rumuni, snad historicky (spolu se Srby) nejvěrnější čeští a českoslovenští spojenci.
Nové Československo muselo své hranice hájit i proti Polsku, nejsilněji v roce 1919, kdy proběhla tzv. Sedmidenní válka o Těšínsko. Zde rozhodně stojí za zmínku i to, že československá armáda tehdy zastavila svůj vítězný postup na tvrdý nátlak tzv. dohodových mocností, Francie a Velké Británie, a že v souvislosti s těmito událostmi se odehrál snad jediný veřejně známý spor Masaryka a Beneše, kdy TGM byl proti zastavení československého postupu, zatímco Beneš respektoval postoj mocností.
Svoboda a samostatnost, vykoupené krví
Moderní československý stát se tedy zrodil – a svou další existenci musel od počátku hájit – v tvrdých bojích. Nešlo tedy rozhodně o žádný dar z nebes nebo od Američanů, o žádnou samozřejmou selanku. V bojích, které bylo Československo nuceno vést v letech 1918 až 1919 padla tisícovka našich vojáků, další stovky jich byly vážně zraněny. Jejich hrdinství nám připomínají památníky, v Mostě, Orlové či slovenských nových Zámcích.
Zrod a přežití našeho samostatného státu byly vykoupeny krví našich předků a naší povinností je tento stát, suverénní a svobodný, uchovat a předat dalším generacím.
Psali jsme:
Článek byl převzat z Profilu Mgr. Jiří Kobza
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
FactChecking BETA
Faktická chyba ve zpravodajství? Pomozte nám ji opravit.
