Našich 21 nesourodých hlasů, utopených v 766 členném evropském parlamentu, v podstatě nemá žádnou váhu. Politikařením se náš (český) již tak slabý vliv ještě oslabuje a národní zájmy (na které mnohdy naši europoslanci ani nedohlédnou, jak by také mohli, když většinu života strávili v levném parlamentním bufetu a o reálném životě vědí jenom z doslechu), jdou stranou. Počátek všeho byl ještě před našim vstupem do EU, kdy Klausova vláda po rozbití RVHP a rozdělení Československa, poslušně pod taktovkou Margaret Thacherové pokračovala v rozbíjení všeho dalšího, co nám mohlo ještě dávat nějakou sílu pro vyjednávání v rámci Evropy, což bylo Višegrádského uskupení. Z toho nyní zbylo jen občasné setkání prezidentů, dají si oběd a pár drinků a zase jedou domů s pocitem dobře vykonané práce. Přitom si představme, jakou váhu pro jednání s EU mohlo mít toto uskupení, posílené o jihoevropské členy EU, celkem bychom mohli mít váhu 174 hlasů, v případě posílení o pobaltské státy by to bylo 199 hlasů. Jenže toto by bylo již výraznou hrozbou pro velké hráče v EU, protože by tato skupina byla schopna přehlasovat Francii dohromady s Německem, které mají dohromady 170 hlasů. K rozbíjení této hrozby slouží právě nekonečné lobistické handrkování, politikaření a partajničení, hrající na sobeckost jednotlivých poslanců a jejich nezájem, něčeho dosáhnout pro vlastní stát jako takový. Výsledkem je rozmělnění národních zájmů (pokud naši europoslanci o nich vůbec vědí) mezi 7 politických frakcí EP, kde naši europoslanci nedokázali ani společně být členy jediné frakce, přes kterou by prosazovali naše zájmy.