Děkuji za slovo. Vážené kolegyně, vážení kolegové, já jsem se rozhodla pojmout ten můj dnešní projev podobně, jako moje předřečnice, a to formou sdílení příběhu. Věřím totiž, že po těch letech, kdy je otázka stejnopohlavních párů diskutována, většina z nás už ví, že mezi registrovaným partnerstvím a manželstvím, jsou zásadní rozdíly. Neexistence vdovského důchodu až po fakt, že uzavření registrovaného partnerství je pouze administrativním úkonem, beze svědků, jenom před matrikářem. O stejnopohlavním párech se často mluví jako o nějaké abstraktní skupině, jakoby to vlastně ani nebyli reální lidé s reálnými příběhy. Proto vám jeden takový reálný příběh představím. A myslím, že ten příběh ukáže, proč bychom měli manželství pro všechny přijmout co nejdříve.

Příběh, který bych s vámi ráda sdílela, a k jehož zveřejnění mám souhlas, je příběh Hany a Adély, které byly partnerkami patnáct let. Adéla i Hana žily společně v malém domku na Praze-Suchdol. Celý život pracovaly v neziskovém sektoru, obě se vždy snažily pomáhat, kde jen to šlo. Hana byla dlouhá léta ředitelskou filmového lidskoprávního festivalu Jeden svět, který asi mnoho z vás zná. Hana a Adéla společně odmala vychovávaly dvě děti, jejichž biologickou matkou byla Adéla.

Adéla šla na podzim minulého roku k lékaři s problémy s dýcháním. Lékaři jí diagnostikovali rozsáhlý nádor na plicích s metastázami v celém těle. Ihned zahájili léčbu. Adéla však v souvislosti s ní utrpěla sérii mrtvic, na základě kterých ochrnula. I přes veškerou snahu lékařů, Adéla po třech měsících od diagnózy v únoru tohoto roku v nemocnici v Motole zemřela.