Tohle Ne říkáme různými slovy skoro všichni (krom tradičních politiků, jejich milenek a milců) už dvacet let. Ano, je to dvacet let. V sedmadevadesátém odhalila krize a pád Klausovy vlády páchnoucí vnitřnosti politického systému. Raněné zvíře, teď nemyslím jen Klause, ale spíše systém, se otřepalo a máme ho tu dalších dvacet let se všemi jeho ohavnostmi.
Tou nejhorší je, že nás okrádá. Nejde jen o přímé loupeže politických mafiánů. Ba ani o miliardy vyhozené do hnoje kvůli neschopnosti zástupců lidu a úředníků na všech úrovních. Politici a státní správa brzdí růst hospodářství, konkurenceschopnosti a mezd.
Na otázku, proč neroste hospodářství rychleji, odpověděli nezávisle na sobě v poslední době dva cenění ekonomové stejně. Jiří Rusnok a Jan Švejnar se shodují: Jedním z hlavních faktorů jsou státní instituce. Neschopnost politiků vytvořila dvě ryze české krize. Státní správa není dlouhodobě schopna zajistit podnikatelům podmínky, natož pak podporu pro rychlejší růst.
Ti, kdo pamatují elektrizující atmosféru listopadu 89, vědí, že byl nesena dvěma sny. První byl sen o svobodě, druhým byl sen o prosperitě. Nechtěli jsme jen stejnou demokracii, jako mají Němci, ale chtěli jsme mít i stejné byty, auťáky a přehrávače a na stáří si koupit domek u moře ve Španělsku. Sen o blahobytu není o nic méně důležitý, než sen o svobodě. Jejich souhra vytvořila moderní Západ.
Sen o svobodě se nám splnil. Naše demokracie je bezvadná, až ne to Masarykovo: demokrati tu a tam scházejí.
Blahobyt se nám však za dvacet sedm let nepřiblížil ani o píď. Jasně, můžeme si toho koupit víc a lepší věci, než za ruské okupace. Jenže Němci nezůstali na místě. My možná běželi kupředu stejně rychle jako oni, pořád jsme však beznadějně vzadu a pokud se nestane zázrak, nedoženeme je nikdy.
Jak víme, zázraky se dějí. Německu zničenému válkou se ten hospodářský přihodil. My pořád na zázrak čekáme. Nebo nám ho politická třída, zahleděná do svých směšných půtek a poměřování jistých orgánů nechce a nemůže dopřát.
Jako slušně placený zaměstnanec řádně odvádějící daně jsem státních služeb téměř nevyužíval. Nepočítám - li školu pro děti, která je zjevně zastaralá, ale vlídná a lehká, a zdravotnictví, které je mizerně organizováno, ale když jde o něco vážného, můžete se na ně spolehnout.
Až jako poslanec jsem se setkal se zoufalým amatérismem zástupců lidu na všech úrovních, s nekompetencí, alibismem a zbabělostí mnohých úředníků. Jistě je jich mnoho dobrých, zástupců lidu i úředníků, ale v systému postaveném na nekompetenci, alibismu a zbabělosti zmohou málo.
Možná se ten český běžec tak trápí a loudá ne proto, že by měl chabou kondici, ale proto, že má na nohou španělské boty místo treter. To, co ho svírá, je mizerný státní systém, který nepodporuje pracovitost, tvořivost a podnikavost.
Odblokování státu je tedy jednoznačně prvním a v době míru jediným podstatným úkolem politiků. Růst hospodářství, tedy nejen abstraktních čísel, ale především reálných mezd a blahobytu všech, kdo pracují, má být jediným kritériem jejich úspěchu či neúspěchu.
Jeden z nejúspěšnějších českých manažerů všech dob Jan Muhlfeit říká: musíte věřit, že patříte do první ligy. Když v to věříte, možná občas spadnete do druhé, ale zas se vrátíte. Když se cítíte na krajský přebor, spadnete do okresního a už tam zůstanete navždy.
Nám se tohle stalo.
Teď potřebujeme politiky, kteří krom toho, že nekradou a umějí mluvit jako lidi, vrátí nám tu víru v první ligu.
Psali jsme:
autor: PV
