Tohle Ne říkáme různými slovy skoro všichni (krom tradičních politiků, jejich milenek a milců) už dvacet let. Ano, je to dvacet let. V sedmadevadesátém odhalila krize a pád Klausovy vlády páchnoucí vnitřnosti politického systému. Raněné zvíře, teď nemyslím jen Klause, ale spíše systém, se otřepalo a máme ho tu dalších dvacet let se všemi jeho ohavnostmi.

Tou nejhorší je, že nás okrádá. Nejde jen o přímé loupeže politických mafiánů. Ba ani o miliardy vyhozené do hnoje kvůli neschopnosti zástupců lidu a úředníků na všech úrovních. Politici a státní správa brzdí růst hospodářství, konkurenceschopnosti a mezd.

Na otázku, proč neroste hospodářství rychleji, odpověděli nezávisle na sobě v poslední době dva cenění ekonomové stejně. Jiří Rusnok a Jan Švejnar se shodují: Jedním z hlavních faktorů jsou státní instituce. Neschopnost politiků vytvořila dvě ryze české krize. Státní správa není dlouhodobě schopna zajistit podnikatelům podmínky, natož pak podporu pro rychlejší růst.

Ti, kdo pamatují elektrizující atmosféru listopadu 89, vědí, že byl nesena dvěma sny. První byl sen o svobodě, druhým byl sen o prosperitě. Nechtěli jsme jen stejnou demokracii, jako mají Němci, ale chtěli jsme mít i stejné byty, auťáky a přehrávače a na stáří si koupit domek u moře ve Španělsku. Sen o blahobytu není o nic méně důležitý, než sen o svobodě. Jejich souhra vytvořila moderní Západ.

Sen o svobodě se nám splnil. Naše demokracie je bezvadná, až ne to Masarykovo: demokrati tu a tam scházejí.