Pokud takový řidič způsobil nehodu, ČKP sice škodu zaplatila, ale vymáhala ji po viníkovi v plné výši, plus právě nezaplacené pojistné za celou dobu neplacení. K předložení tohoto zákona mě vedlo několik důležitých důvodů. Na prvním místě bych zmínila nechutné praktiky v praxi, které ČKP roky na lidech aplikovala, kdy ke konci se v souvislosti s ČKP hovořilo o nátlakových metodách při vybírání poplatků za údajně nepojištěná vozidla. Přitom podstatná část sankcionovaných se vůbec nerekrutovala z řad těch, kteří by opomněli platit pojistku nebo měli cokoliv jiného v nepořádku. ČKP obesílala až půl milionu motoristů ročně a tvrdě vymáhala sankce po všech motoristech, kteří byli vlastníky registrovaného vozidla. Do hledáčku ČKP však spadla např. i muzea historických automobilů, tedy lidé, kteří měli svůj vůz dlouhodobě nepojízdný, a vlivem velmi častých administrativních chyb i lidé, kteří vůz v daném období již vůbec nevlastnili. Ročně tak z motoristů vymohla až jednu miliardu korun, z toho až půl miliardy tvořil čistý zisk. Z pohledu ČKP tak často docházelo k neoprávněnému obohacování v poměrně dobře organizovaném lukrativním byznysu.

Z těchto praktik netěžili příliš řidiči, kteří by měli třeba nižší povinné ručení, ale převážně různé vymahačské kanceláře, exekutoři na tento příspěvek navázaní apod. Věc došla až tak daleko, že musel zasáhnout ústavní soud, který tuto praxi označil ve svém nálezu za nepřijatelnou. Navíc rozhodl, že se jedná o dvojí trestání hříšníka. Tehdy jsem ještě byla poslankyní v Poslanecké sněmovně ČR. Na základě těchto nechutných praktik i toho, co řekl ústavní soud, panovala v Poslanecké sněmovně vzácně široká shoda, že je potřeba tomuto učinit přítrž. Věc podpořilo dokonce i ANO, které mělo k mému návrhu zpravodajku. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem před dvěma týdny zjistila, že v té samé Poslanecké sněmovně leží poslanecký návrh zákona, který výše zmíněný příspěvek znovu pěkně potichu zavádí a znovu by to měla být právě ČKP, která ho má vymáhat.