Protože tento bod byl většinou přijat (a to i zásluhou mnoha kolegů z ČR), zdrželi jsme se při hlasování o rezoluci jako celku. Učinili jsme tak i přesto, že s dalšími závěry usnesení můžeme souhlasit. Nedomníváme se však, že kvóty vyřeší tento problém. Jsme přesvědčeni, že nelze přikazovat členským státům, jak se mají této otázce postavit. V tom se ztotožňujeme s pozicí české vlády. Český stát ví, kde jsou limity našich možností, co může pro uklidnění dané situace dělat a neměl by být do ničeho nucen.

Řešením, byť dlouhodobým, ale systémovým, je zastavit tento příliv uprchlíků na africké půdě a nikoli rozdělovat kvóty pro azylanty. Tento náš postoj ale nic nemění na tom, že se chceme důrazně ohradit proti debatě, která se k tématu rozvinula. Jako lidé věrni ideálům humanismu plně soucítíme s uprchlíky mířícími k evropským břehům. To, že tito lidé dokážou riskovat nejen svoje životy, ale existenci celých rodin a vydávají se všanc nemilosrdným pašerákům, svědčí o beznaději a hlubokém utrpení, kterému jsou ve svých regionech vystaveni. V tyto dny si připomínáme konec druhé světové války. Války, ve které vojáci, partyzáni a členové odboje umírali hrdinskou smrtí za ideály rovnosti a proti nenávisti. Přitom se s hrůzou díváme ke břehům Středozemního moře na uprchlíky, kteří jsou unavení, plni obav a starostí a nesou si v sobě šrámy ze zemí, ze kterých utíkají ze svých domovů. Snaží se co nejvíc vzdálit válce a chudobě. Není to něco, na co můžeme být jako lidstvo pyšní, ale neměli bychom se na ně dívat s nenávistí.