... díky špičkové laboratoři tropické ekologie. I váhal jsem – nakonec jsem ale usoudil, že příběh o náladách v dnešním Česku vypovídá tolik, že se prostě podělit musím.
Předešlu, že onu skupinu či laboratoř zaměřenou na tropickou ekologii vybudoval při českobudějovickém Biologickém centru AV ČR – a Jihočeské univerzitě – můj dlouholetý nadřízený a kolega prof. Vojtěch Novotný, přičemž klíčem k úspěchu se stala výzkumná stanice, kterou za víc než dvě desítky let práce vybudoval v pralesích Papuy – Nové Guineje (tedy východní, politicky samostatné části druhého největšího ostrova světa). Na rozdíl od jiných tropických projektů se ten papuánský od začátku opíral o spolupráci s místními lidmi, z nichž někteří na stanici nejen pracují a jiní zde dokonce, v součinnosti s australskými a jinými univerzitami, získali akademické vzdělání (více ZDE). Funkční vědecké zázemí v takto atraktivním místě je samozřejmě lákadlem, které do Novotného týmu přivádí vědce z celého světa; a protože dnešní ekologie není jen sbírání čehosi kdesi v tropech, ale i zpracování materiálu v laboratořích a útrobách počítačů, existuje dost čilý pohyb vědátorů mezi Novou Guineou, budějckými laboratořemi a podobnými pracovišti na celém světě. Do toho provozu jsou samozřejmě zapojení i mladí akademici přímo z Papuy – nejeden navštívil České Budějovice na krátkodobou pracovní stáž, samozřejmě s řádným vízem a pod bedlivým dohledem cizinecké policie. A byť se o Nové Guinei dosud tradují historky, v nichž hrají hlavní roli misionáři konzumovaní místními kanibaly v trávových sukýnkách, tak nikdo nepozřel ani profesora Novotného, ani desítky badatelů a studentů, kteří tamní stanici navštívili. Ty historky (a trávové sukýnky), to vlastně už je folklór, vážící se k realitě 21. století asi jako se husitské cepy a řemdihy váží k současným Čechám.
Sídliště Máj stojí hned vedle českobudějckého akademického areálu. Je to sídliště v mnohém neslavné – hustá zástavba prozrazuje projekt z pozdních 80. let, jsou zde nejlacinější adresy, nejdivočejší noční bary a ovšem, i nejproblematičtější sousedé. Na druhé straně, právě zde bydlí nebo aspoň část života bydlel nejeden známý akademik, protože věda je občas řehole a akademici bývají skromní, neokázalí. A samozřejmě zde občas bydlí i zahraniční návštěvy, včetně těch z jižních moří.
I stalo se jednoho večera, že na facebook Českých Budějovic jakýsi občan vyvěsil fotografii dvou papuánských stážistů (focenou ve večerním světle a z uctivé vzdálenosti), říkejme jim Tom a John, pravděpodobně se vracejících z práce, s poněkud vyplašeným komentářem:
Migranti už jsou tady: Viděl jsem jich tam patnáct, přecházeli silnici a mířili k Branišovskému lesu, kde asi táboří.
Na fotce byli dva, žádných patnáct. Přesto vypukla komentářová panika, které si naštěstí všimlo pár kolegů z branže (třeba má paní choť), a ti, včetně mě, se snažili horké hlavy uklidnit:
Co blbnete, to jsou stážisté od nás z Akademie věd, migranti, když už nic, by se neusmívali a měli by u ucha smart-founy.
Tím by celá věc mohla skončit, jenže v Česku se nic neutají a na české akademické půdě už vůbec ne. A tak zatímco nic netušící Tom a John přišli následujícího dne do práce, vedení Biologického centra pilně spekulovalo, jak zamezit skandálu či bezpečnostnímu ohrožení a kohosi – koho, nevím, ale nebyl to nikdo z „tropické“ laboratoře – napadlo předat celou věc policii, s podezřením, tuším, na šíření poplašní zprávy, ne-li přímo nenávisti.
Mladí kolegové obou stážistů mezitím seznali, že by snad bylo dobré zpravit o celé aféře její dva aktéry. Jeden z nich, zdatný diplomat, si Toma s Johnem odvedl k rozhovoru, kde stručně vysvětlil problém migrační krize – což asi nebylo nic nového pro Papuánce, kteří vědí o usídlování mohamedánů v západní, Indonésií spravované části jejich ostrova a názorem na islám si nezadají s nejkovanějšími „islámofoby“ – a připomenul základní bezpečnostní pravidla: Nechodit nikam sami, nosit u sebe doklady, znát telefon na policii a záchranku, dát o sobě vědět, když se někde zdržím, a pokud možno nosit na krku křížek – jeden nikdy neví. Nakonec se trochu omluvně ptal, jak to na ně působí.
„No, jak asi: Neděje se nic proti tomu, kdyby se v papuánské vesnici navečer objevili dva běloši,“ smáli se Tom a John celé aféře.
-----------------------
Přesně tady by mohla historka skončit, nebýt tří aspektů, na které bych rád upozornil.
Prvým je naše přepjatá korektnost, kterou chtě nechtě přejímáme ze škol a médií a která nám brání, potkáme-li někde dvě cizokrajně vyhlížející osoby, udělat to, co by udělaly ještě naše babičky – a co by udělali lidé v papuánské, ale i v mexické, ruské a dokonce i slovenské vesnici. Normálně se zeptat, odkud dotyční jsou a kam jdou. To přece není žádný „rasismus“, to je obyčejný lidský zájem, přirozenější a dotazovaným příjemnější, než focení na tajňáka a sdílení fotek s hysterickým komentářem.
Druhým je hysterie, s níž na vše reagujeme trestními oznámeními a voláním k úřadům. Ten, kdo oba stážisty vyfotil (a na zveřejněné fotce jich napočítal patnáct), zajisté přeháněl. Možná byl primitivní rasista, možná skutečně dostal strach. Leč zájem policie je příliš za neškodnou fotku a já osobně doufám, že policie celou věc shodí ze stolu coby prkotinu. V opačném případě by totiž aféra opravdu neprospěla vztahům mezi akademiky mezinárodními a domorodci sídlištními, což by teprve napáchalo škody netušené.
No a třetím problémem, tím skutečným, je to, kterak se v Česku vládne, kterak (ne)jsou hlídány hranice, kterak vláda i média mlží o islámské expanzi – a kterak obyčejní lidé vládě a médiím nevěří. Tom a John zde jsou na řádné časově omezené vízum. Jenže nikdo, ani ministr vnitra, nemůže občanům zaručit, že se zde třeba zítra nevyrojí ne 15, ale 150 Ahmedů a Abdulů, a to bez víz, s úmysly nekalými, a klidně s německým či rakouským povolením k pobytu. Lidé tak jsou nervózní, vytvářejí fámy všeho druhu a mají sklon vidět v každém cizinci „migranta“ – i když to může být dobrý křesťan s doktorátem z australské univerzity.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
