ŘEČ PRVNÍ, DLOUHÁ: Milí spojenci, kolegové a přátelé.

Je to šest let, co jsem začal „urážet islám“ pod svým jménem, něco přes rok, co jsem tak učinil veřejně na Hradčanském náměstí, deset měsíců, co jsem hovořil o programových věcech na ideové konferenci hnutí IvČRN a osm měsíců, co jsem před podobným sálem zakládal Blok proti islámu. Za tu dobu se toho stalo mnoho – ve „velké“ politice i v našem společném úsilí.

Od začátku jsem kritizoval a odmítal islám jako špatnou a nebezpečnou myšlenku či „ideologii“. Varoval jsem, že islám má ve své povaze neustálou expanzi na úkor napadených kultur; že v jeho věrouce je spousta pojistek proti reformě či integraci; že jeho učení i každodenní praxe jsou v přímém rozporu se svobodou a důstojností člověka;  s lidskými právy, k jakým dospěla západní civilizace po tisíciletích bojů; a dokonce i s nejniternější lidskou přirozeností. Současně jsem v letech 2009, 2010 atd. neustále opakoval, že pokud se islámskému rozpínání co nejdřív nepostavíme, budeme se za 20, v horším případě za 10 let, potýkat se stejnými problémy, s jakými se už tehdy potýkala západní Evropa – s perspektivou dezintegrace společnosti, násilných vzpour, občanských válek a následků, které zde nechci vyjmenovávat.

Současně jsem říkal, i když to možná nebylo tak slyšet jako samotná kritika islámu, že základem obrany je ozdravění naší vlastní společnosti a kultury. Společnost, která je atomizovaná, rozhádaná, sebenenávistná, elitářská a hodnotově i lidsky vykolejená se islámu ubránit nemůže. Taková společnost by se, ruku na srdce, neubránila žádné zotročující totalitní ideologii, ale zatímco všechny představitelné totality by snad šly nějak přetrpět a přežít, islámské zotročení by znamenalo konec všech nadějí.

Ještě začátkem loňského roku jsem doufal v širokou celonárodní frontu, která islám odmítne, v intelektuály a umělce a politiky, kteří sundají klapky z očí a řeknou, „Vždyť ti šílenci z  Bloku proti islámu mají pravdu“ – a vezmou za svou naši agendu a připraví tuto zemi na obranu.

Přátelé, během uplynulého roku se situace v mnohém změnila. Mám na mysli invazi islámských připrchlíků, která jednak posunula stav západní Evropy z úrovně „kritické“ do úrovně „tragické“, jednak ukázala, že sešup směrem k barbarství, který třeba Francii trval 40 let, může Česko postihnout za několik měsíců. Stačí, aby se „invazní vlna“ odklonila od cesty podél Dunaje na sever – připrchne jich sem pár set tisíc, naši pojašení vítači je přivítají, a 80 procent naší populace se stane cizinci ve vlastní zemi. A může to začít zítra, nebo za měsíc, kdykoli.