Konvička (ÚNK-BPI): Šajtánem na Ostravsku

Kde můžete najednou – nebo v těsné návaznosti – pohovořit s vypohoděnou mladou rodinkou, unaveným dělníkem středního věku, katolickým disidentem, hlídkou městské policie, fašounem, dle nějž za všechno můžou Židi, a nejkouzelnější cikánskou kráskou z celého města? U petičního stánku proti islámské rozpínavosti! Takou zkušenost jsem udělal během tří dnů, kdy jsem si (spolu se dvěma kamarády, jimž dík) vyzkoušel islámoklastění „v první linii“ a to u stánku s peticí „Proti rozšíření práv islámu v ČR“. V Ostravě a Karviné, byl to pro mě takový návrat do rodného kraje, už předtím jsem podobnou zkušenost udělal v pár jihočeských maloměstech. Zkušenost navýsost poučnou, energizující. Protože sběr podpisů pod peticí pomalu končí, je čas na sepsání hlavních postřehů.

Začnu tím, že podepisoval každý 5.-10. kolemjdoucí, záleželo dost na tom, jak urputně jsme lidi oslovovali. Zpočátku jsme zkoušeli skoro všechny, postupně ale člověk zjistí, že u některých lidských typů udělá větší štěstí, než u jiných. Zná to asi každý pouliční aktivista, ať prodává životní pojištění nebo výrobky z chráněných dílen. Pro mě, který naposled stánkařil jako student na zahradnickém veletrhu před skoro 20 lety, to byla cenná sonda do duší spoluobčanů, s nimiž by se člověk jinak stěží dal do řeči. Stojíte-li někde na náměstí dost dlouho, stanete se jeho součástí. Lidé vás zdraví (nebo naopak přehlížejí), zažíváte solidaritu (nebo naopak nevraživost) jiných účastníků dění, ať už to je personál nedaleké hospody, parta metařů, „konkurence“ od jiných stánků, nebo romští zevlouni okupující lavičky.

Kdo podepisoval?

Především to byly elegantní sebevědomé dámy, a to jakéhokoli věku a odění, od babičky narozené roku 1930 po dvacetileté sportovkyně na bicyklech. Typicky se představily slovy „To podepíšu“ nebo „Dejte to sem“. Někdy dodaly cosi ve smyslu, že běžné petice zásadně nepodepisují, ale tuto ano, protože islám je v rozporu se vším, čemu věří a co celý život budovaly. Někdy přišly s manželem, někdy s kamarádkou, někdy v partě. Člověk přímo vnímal, že jsou se svým životem spokojeny, mají rády svou práci a rodinu, stojí si za svým a když už něco podepíší … úsměv či bojovné zamrkání takových ženských fakt hřálo.

Další kategorií byli „mladí ranaři“, výrazně fyzicky zdatní kluci a chlapi (široká ramena, brada jak kovadlina, mohutné žvýkací svaly), ať už šli městem sami, s dívkou, s mrňaty v kočárku nebo v partě. Tam byly průvodní reakce různorodější, od prvoplánového „jsou to svině“ po celkem zasvěcené komentáře k politické a společenské situaci. Pokud se někdo takový u stánku nezastavil, pak se tvářil tak nenápadně, až to nápadné bylo. Řekl bych, že se za neúčast styděl. U dívčích protějšků této kategorie byla reakce tak 1:1, buď podepsaly, nebo se podepsat bály a často to i přiznaly. Ty druhé dělají hrubou chybu, za 10 či 20 let skutečně budou mít důvod se bát, ale to sobectví je pochopitelné. Jsou to ženy, jež si zatím ve všech režimech poradily, pokud se staraly především o sebe a svou rodinu. S islámem to ovšem bude jinak, ten vede válku zejména proti nim.

Vyloženě potěšující kategorie: Mladé rodinky s dětmi (nebo mámy s dětmi, nebo tátové s dětmi). „Kvůli těm malým se přidáváme“, nebo „Díky i za naše děcka“. Též celé party mladých lidí, hlásící se oděvem tu ke křesťanství, tu třeba k metalové muzice nebo k punku, jež přicházely ke stánku nejen podepsat, ale i pozdravit. „Taky jsme sbírali podpisy“, říkali nezřídka. Výměny zkušeností: „Netušila jsem, kolik lidí mě zklame“ nebo „Lidi se dokonce nestydí přiznat, že se bojí“. Během těch rozhovorů mi došel ještě jeden dopad celé petiční akce – že stovky a tisíce občanů udělaly stejnou zkušenost, jako jsem v začátcích svého aktivismu udělal sám. Zkušenost, kdy se zklamete v dosavadních přátelích či členech rodiny, a naopak odhalíte věrná spojenectví u lidí, které jste dříve tak nějak přehlíželi. To historické zlomy dělají, že odhalují charaktery. Uvědomil jsem si též, že všechny ty elegantní dámy, osvalení kluci či mladé rodinky svým podpisem učinily antiislámské gesto před celým náměstím. Což není nic malého, zvláště u lidí, jež jsou svými povahami skoro protipólem učebnicového „aktivisty“.

Jedna věc mě vylekala tak, že jsem v sobotu nad ránem skoro nemohl spát. Posmutnělá životní skepse od řady podepisujících, zejména dělnických typů ve středním věku (profesi ovšem pouze odhaduji). „Tak ja vam to podepišu, ale stejně to k ničemu nebude“. „Nam už nepomože nic, ti nahoře nas prodali“. „Fabriky zavřene, robota neni, sme pro ně přebytečni“. Neslyšel jsem to jen jednou a neslyšel jsem to jen od lidí, podle nichž „Za komunistu bylo lip“, i když i to se občas ozvalo. Skoro všichni připomínali zešílevší ombudsmanku Šabatovou coby důkaz, jak nám režimní představitelé zparchantěli a jak „kašlou na lidi“. Oči některých z těch dělníků působily opravdu smutně, beznadějně. Přitom ne všichni vypadali chudě. S chudobou se žít dá, bez naděje v budoucnost lze žít jen těžko. Dost ubohá vizitka 25 let vývoje, kterému jsem sám tolik věřil.

Kdo nepodepisoval?

Především přepečlivě vymóděné štíhlounké slečinky se sklopenýma očima, pracovně a neslušně dylinky. Mnohé z nich krásné – ač nejsou můj typ, nemohl jsem od stánku neobdivovat jejich chlapecky štíhlá pozadí. Typicky prošly s hraným nezájmem, někdy předvedly pohled nevšímavý, některým v očích probleskla nevraživost. Až člověka mrazilo, jak přesně ty reakce odpovídaly předpovědím ze studia islámské sexuality. Dívky, které si příliš nevěří, sázejí zejména na svou mladou krásu (ač ani té příliš nevěří) a v islámcích vidí ty silnější, budoucí vítěze. Nevěří, že je tato společnost ochrání, a tak hledají ochranu jinde? Nebo je to všechno jen má projekce a je prostě společenské dění nezajímá, zvlášť když na ně upozorňuje drobný proplešatělý týpek ve vytahaném tričku? Nevím, ale jsem si skoro jist, že se nakonec přidají k silnější straně.

Další nepodepisující skupinou byli seriozní kravaťáci, které teď nedefinuji ani tak kravatou, jako spíš mladším středním věkem, arogantním vystupováním a pohledem, „Já stejně vím vše nejlíp“. Nebylo jich na tom náměstí mnoho, buď jsou v Ostravě vzácní, nebo jsou přes den v práci. Další ignorující kategorií pak byl „umolousaný starší subák“, takový ten úřednický typ se svěšenými rameny a pohledem šedé myši. Ti chodili kolem vyloženě stydlivě. Bylo mi jich líto, protože tuším, že mnozí z nich kráčejí životem sami a nedivím se, zbabělost odpuzuje.

Vyloženě nepřátelských reakcí bylo málo, ale našly se. Zpočátku, když jsme ještě měli sílu oslovovat všechny kolemjdoucí, jsme se nejškaredší věci dozvěděli od nápadně leč nevěrohodně oděných kvazi-drsňaček. „Já s tím nesouhlasím“ - „S islámem?“ - „Ne, s vámi!“, vypadala typická konverzace, provázená metáním blesků v jejích očích. Proč, to z nich člověk nedostal, ale zase se ukázalo, že část místních dívek a žen vidí v islámu něco, co tam není, a míní o to „něco“ bojovat do krve. Občas si taková dívka vedla po boku i chlapce (podobného typu) a párkrát jsme viděli, jak mu zakázala přijít ke stánku blíž. No a denně se dostavil aspoň jeden předpisový sluníčkář (mastný účes nebo dreddy, uhýbavý pohled, „Já ctím svobodu, vy šíříte nenávist“), aspoň jeden opatrný soudruh („Takové akce je jen radikalizují“) a aspoň jedna muslimská partička se zahalenými děvčaty. Prošli vyzývavě okolo, vyfotili si nás, chlapíci se snažili vypadat drsně. Hrůza z nich ovšem nešla, ostatně policejní hlídky nebyly nikdy daleko a podpořily nás aspoň zamrkáním.

Nejlepší nakonec – ostravští Romáci

Jakož i romské holky. Poměr podepisujících a nepodepisujících byl podobný, jako u „bílé“ populace, ale potěšující byly rozhovory s nimi. Kdysi jsem tady na blogu přiznal, že se mi odjakživa líbí romská děvčata – a tak se nedivte, že mě život romské komunity, jakož i jejich postoj k islámu, bytostně zajímá. Protože ostravské i karvinské hlavní náměstí jsou tamními Cikány frekventovaná místa, mohl jsem ten postoj sledovat pěkně zblízka, na dost velkém vzorku obou pohlaví.

Kupodivu věděli dost. Jezdí po Evropě, na televizi se dívají, v jejich světě – který má dost blízko k podsvětí – má „soužití“ s islámem poněkud krevnatější podobu (dýlerství, pasáctví, fingované sňatky), než třeba v akademických kruzích. Dost se jich bálo („To viš, ja ti to podepišu, nic mi za to nedaš a za deset roku přijde jakysi allah a upajzne mi hlavu“), přesto věděli („Dyť oni tymi šatkami uplně vymažu babam mozek z hlavy. Uplně je zfanatizuju. A ta Šabatova, ta politička, to ještě podporuje, tož či je normální?“). Nějak energicky jsme je neoslovovali, zato jich dost ke stánku přišlo samo. A když už přišli, byli to ti nejsympatičtější Romáci a Romky z celého náměstí … vím, můžu být zaujatý, ale jen trochu. Často jsem se jich ptal, co je k podpisu vede.

„Znám je dobře, jsou to křivé sv_ně“ – mladá hezky upravená maminka s kočárkem a manželem. „Vim, co sou za xindl“ – drobná leč safra výrazná odbarvená mladá máma, šéfovsky si při tom povytáhla sluneční brýle, v tom pohledu bylo tak 100 čertů. „Chci to podepsat… vím“ – asi nejkřehčí, nejelegantnější cikánská kráska z Karviné, podepsala bez řečí, plaše se usmála, šla dál. „Hovada to su“ – podsaditá mamina, vypadající na 40+, podle data narození skoro šedesátiletá. „V tomhle musíme stát při sobě“ – nápadně vysoký a ramenatý mladík, který si po boku vedl nádherně oblečenou, překrásnou, drze vyzývavou, zlatem ověšenou a přitom plachou slečnu, jíž ještě nebylo 18, ale vzala si podpisový arch pro rodinu. „Oni nenavidi křesťany“ – spíš nenápadný páreček manželů či přátel středního věku, kteří nás sami oslovili sami, cestou k parkovišti.

Asi nejdéle jsem ale mluvil s kultivovaně vystupujícím gentlemanem, který vypadal spíš jako indický lékař než jako olašský Rom, přišel se synkem na zmrzlinu, usadili se na lavičce nedaleko od nás. „Víš, já moc nečtu ani nesleduju zprávy, ale z toho, co vidím, mám opravdu zlý pocit, že to není nic dobrého. A my Cikáni na pocity dáme, a z toho islámu cítím něco fakt hodně zlého“.

Už chápete, proč tak nenávidím profesionální multikulturalisty, kteří se snaží spojit Romy s mohamedány (obě skupiny jsou „hnědé“), a tím je vystavit nenávisti většinové společnosti?

Je to vážně dobré. Islám ani zastrašené elity tak nějak nepočítaly, že pocit ohrožení zrodí tak často vyzývanou, přitom však obávanou, občanskou společnost. Energické vzdělané ženy, chachaři z posiloven, policisté, mladé šťastné rodinky a ta sympatičtější část Romů, to je safra dobrý základ rodící se koalice. S takovou koalicí bych se nebál ani občanské války – protože by to byla válka vítězná.

Omlouvám se všem z obou náměstí, že jsem je tam zvědavě studoval pohledem. Co jiného má člověk dělat, když tam celý den stojí….