Obvykle se ve svých úvahách rozepisuji směrem, který míří hlavně na děti. Mám však pocit, že celá nová situace teď pro změnu postavila do role „žáčka“ pedagogy.  Zažívají to, co už dlouho nejspíše ne, strach o to, že vše nestihnou, jak to všechno v tom množství zvládnou, jak to vlastně uchopit jim na klidu prostě nepřidává. Musí se naučit něco nového. Moc ráda bych se tak podělila o jednu znalost, kterou jsem nakoupila v jednom z velmi dobrých školení na Pedagogické fakultě UK v Praze. Je možné se inspirovat vlastně geniálně jednoduchým popisem, ovšem hluboce postihujícím vše, v čem mnozí nyní tápou.

§ 15 vyhlášky č. 48/2005 Sb. totiž říká:

(2) Při použití slovního hodnocení se výsledky vzdělávání žáka v jednotlivých povinných a nepovinných předmětech stanovených školním vzdělávacím programem hodnotí tak, aby byla zřejmá úroveň vzdělání žáka, které dosáhl zejména ve vztahu k očekávaným výstupům jednotlivých předmětů školního vzdělávacího programu, ke svým vzdělávacím a osobnostním předpokladům a věku. Slovní hodnocení zahrnuje posouzení výsledků vzdělávání žáka v jejich vývoji, ohodnocení přístupu žáka ke vzdělávání i v souvislostech, které ovlivňují jeho výkon, a naznačení dalšího rozvoje žáka; obsahuje také zdůvodnění a doporučení, jak předcházet případným neúspěchům žáka a jak je překonávat. Výsledky vzdělávání žáka na konci prvního pololetí lze hodnotit souhrnně za všechny předměty. Slovní hodnocení lze použít i pro hodnocení chování žáka.